Tak dnes mám konečně pocit, že nadešel okamžik, kdy by se má literární duše mohla opět probudit a něco zplodit. Vždyť již dlouho mlčela. Skrze myšlenky však stále prosakuje syndrom doby. COVID.
Beru si tedy svoji knihu Cesta srdce, kávičku a vydávám se užít si pravidelného ranního rituálu. Procházím zimní zahradou, kde mě jako pokaždé, vítá radostným pískotem, kanárek. Usedám na terase, nacházející se na střeše domku, otvírám knihu a … odděluji se od podivné doby současné i tohoto světa. Začítám se do první kapitoly, „Zahrada Rjóandži“. Mé myšlenky na okamžik zaletí do té japonské v Kjótu, avšak obratem se vrací zpět. Zpět do té mojí, prosté, kamenné a klidem naplněné Rjóandži, umístěné na střeše domku mého přítele i bývalého žáka iaido a kendo.
Dýchá z ní zenová atmosféra, stejně jako z té japonské. Oproti ní je zde však pouze jeden velký kámen a jedna borovice, uprostřed moře oblázků. Náhle se mé myšlenky stáčejí ke mně samotnému. Zavírám knihu a … nořím se do klidu, který mě obklopuje. Stávám se jeho nedílnou součástí. Kolikrát jsem zde již seděl, obdivoval jarní energií barvící se tenké větvičky bříz. Jsou to vždy doslova zelené vodopády, vlnící se ve větru, kontrastující s temnou zelení korun borovic. Stojí tu vedle sebe již mnoho let jako nejlepší přítelkyně a dokrašlují atmosféru kamenné, střešní zahrady. Mnohokrát jsem se zde mohl opalovat, nasávat sluneční paprsky, cvičit s mečem, meditovat, nebo si na podzim užívat barevných kontrastů dvou sousedek, borovice a břízy.
Přírodní pomíjivost však zahalila veškerou tu kamennou i prostou krásu, nadýchanou sněhovou přikrývkou. Bělostná vrstva kyprého, ničím neporušeného sněhu, navozuje ještě větší atmosféru ticha a klidu. Působí to, jakoby se zahrada uložila ke spánku. Sedím a v duchu se vracím o pár dní zpět. Padá sníh. Lehoučké vločky se pozvolna snášejí k zemi a pokrývají celičký prostor mé Rjóandži. Chtějí snad navodit ještě větší pocit klidu? Mám nohy natažené a nechávám vločky tiše usedat na své holeně, na kolena i stehna. K mému překvapení jim nevadí teplo mého těla. Snažím se být v klidu, abych je nevyplašil. Zřejmě jsem pro ně splynul se zahradou, stal se její nedílnou součástí.
V rukou mě hřeje kouřící kávička a já … Uprostřed spící zenové zahrady se snažím najít a uchopit myšlenku, kterou bych dokázal přeměnit ve slova. Slova, která by stálo za to pustit do vesmíru, k očím, myslím i srdcím těch, kterým by mohla něco sdělit. Avšak i slova taková, která by mi pomohla, jít opět Cestou, ze které jsem možná sešel, nebo jdouce po ní, se na dlouhou dobu zastavil.
Náhle se mi vybavují slova mých japonských učitelů kendo. Vlastně jen jediné, zato stále připomínané. Klid. Klid mysli. Vnitřní klid. Klid, který dává člověku, nejen při zápase dvou šermířů prostor ke klidným úvahám a rozhodnutím.
A proto se i já těmito řádky snažím, aby na vás alespoň trochu dýchl klid. Třeba i proto, že nás již dlouho unáší a masíruje podivný proud slov, jedním názvem se prezentující, zastřešovaný, či jediného společného jmenovatele mající … Jeho název jste jistě zaregistrovali hned v úvodu článku. Proto vám těmito řádky přeji, abyste i vy ve svém životě našli svoji zahradu Rjóandži, pravidelně do ní zavítali, dokázali si v ní vypít svoji kávičku, užívali si pohlazení slunečními paprsky, nebo na sebe nechali usedat sněhové vločky …
