Vladimír Hotovec

Vážení přátelé,

asi se budete podivovat, že až nyní se vracím k Bálu bojovníků, který proběhl dávno tomu.

Dost možná se Vám však vybaví, že i Vy jste se k prožité události, ať již příjemné či naopak, k filmu, setkání, s odstupem času v mysli vraceli. Jsem přesvědčen, že nejednou.

Trochu mě štve, že píši úvodní příspěvek tohoto roku poté, co pominul jeho první měsíc a ještě jsem se rozhodl psát o pomíjivosti. Zejména když se pohnutka k zamyšlení nad pomíjivostí zrodila za emočně silné události, již počátkem ledna. Ve vlaku, při cestě z Ostravy do Prahy ...

Je to již více než měsíc, co jsem se po šestnácti letech nechal inspirovat k účasti na turnaji kendó a … uspěl. Druhé místo v kategorii seniorů 60 plus a třetí v kategorii 50 plus.

Jistě si vybavíte když vítěz, vítězka třeba tenisového turnaje, závodu v lyžování, apod., řekne: „Stále mi plně nedochází, co se to vlastně odehrálo a jaký to pro mě bude mít význam, přesah. Bude chvíli trvat, než to vstřebám.“ No a tak nějak se i po měsíci cítím já.

Při psaní řádků Keiko-kai mezi bambusy, mě myšlenky přenesly až do roku 1990. Tehdy, během mého prvního pobytu v Japonsku, mě sensei Aimaro Yamahata pozval na velice zajímavou akci. Byla určena držitelům sedmých a vyšších mistrovských stupňů. Takže já, se svým „druhým“ jsem mezi přítomnými opravdu vynikal.

Sedím v nočním tichu, rušeném pouze šuměním deště a upíjím ze sklínky červené vínko.  Moje myšlenky se dnes, stejně jako již několi dnů vracejí k události, která ve mně zanechala hlubokou stopu.

Nazval jsem ji prostě – Cesta.

před pár dny jsem na svém FB profilu zveřejnil pár snímků z akce nazvané – keikokai. Rád bych Vám nyní nastínil, proč jsem je zvolil a co jsem jimi vlastně chtěl říci.

Nejprve se zmíním o vlastnín názvu akce – keikokai. Nejvýstižnější překlad tohoto výrazu by zněl – setkání.

Vážení přátelé,

čas, neúnavný běžec života každého z nás, začíná nechávat za sebou první hodiny a dny mého, našeho bytí v tomto roce. Rád bych proto do něho, ale i mezi Vás, vstoupil s něčím, co alespoň trochu, navozuje pocit klidu. Usedám do zimní zahrady a beru do ruky vánoční dárek – diář. Titulní stranu zdobí krásné výjevy z přírody. Mé oči však spočinou na názvu - JEDNODUCHOST, Paulo Coelho.

Dnes je den pravidelné údržby meče a z hloubi mé mysli se začínají nořit vzpomínky spojené s ním. Dnešní očistu meče si hezky vychutnám, rozhoduji se v duchu. Vstávám. Následují veškeré ranní procedůry a již se připravuji na očistný obřad. Což si pro navození atmosféry dopřát šálek zeleného čaje? Myšlenka mi bleskne hlavou a oko padne na vzácný šálek. Dostal jsem ho darem od významného japonského hrnčíře ve stejném roce, jako meč. Ano, pojmu to dnes obřadněji.

Jemně mží, na dřevěnou terasu dopadají droboučké kapičky vody a vytváří pomyslnou hladinu jezera. Vše je zahaleno tmou. Jen pásek ledkového osvětlení odděluje temnotu naplněnou představami od prostoru mého. Vlastně se prolínají. Další doušek červeného vína sklouzne do mých útrob. Já, zahleděn do tmy vzpomínám na den, který pomalu končí.

Je neděle, venku nic moc, dopíjím druhou kávu, v troubě se mi peče kuře a já se stále mořím s dalším příspěvkem. Tentokrát na téma mnohým z nás v současné době dost blízkým – strach. Je to velké sousto a já, ne a ne se do něho pořádně zakousnout. Okusuji tedy tužku, když zazní tón příchozí zprávy. No to je překvapení. Kamarád, Honza Steklý píše.

Je hluboká noc, tma pohltila svělo, den pominul. Již tento samotný, denně se opakující koloběh je pomyslnou bránou do mého příběhu o pomíjivosti. Vraťme se však společně o deset let zpět. Je první polovina září roku 2011. Právě jsem usedl vedle lékaře v Ústřední vojenské nemocnici.

Dnes se v myšlenkách na „tváře meče“, vracím k přednášce pořádanou Společností pro studium japonského meče. Copak nového se asi dovím, letí mi hlavou když usedám mezi několik dalších zájemců. Tomáš Suk, předseda společnosti je pro mě zárukou, že to bude mnoho nového.

Dnes Vás na své pouti za poznáním japonského šermu, zavedu do městečka Ičinomija v prefektuře Čiba, na poloostrově Boso, jižně od Tokia.

Je sobota ráno a já si vychutnávám pohodlí ranního polehávání na futonu. Tento druh lože mi prostě učaroval. Dnes žádná práce v 7 Eleven, dokonce ani kendó trénink. Čeká mě prý jedinečný kulturní zážitek. Jen ještě netuším, co bude obnášet. Prý nějaký běh s o-mikoši.

Tentokrát již dokonale nasávám atmosféru. Vše je dřevěné, pokryté patinou času, prosycené vůní dřeva a potu. Je to tu prostě jiné. Přítomní kendisté i výcvik. On vlastně žádný není. Nikdo nikoho nic neučí, nikdo nic nevysvětluje. Možnost učit se však mám po celou dobu devadesátiminutového volného zápasu. Při cestě zpět si uvědomuji, jak prosté je učit se bez toho, že vám někdo stále něco vysvětluje. Inu, byla to moje svobodná volba jak moc se budu snažit a co si odnesu. To poznání byl pramen, ze kterého jsem si mohl odnést tolik, jak velikou nádobu jsem si přinesl.

Je to již více než dvacet let, kdy mě pan Josef Dolejší požádal o ukázku a vyprávění na téma japonský meč a praktikování s ním. Velice mě zaujalo, jak celou akci pojal a jakou tvář meči tehdy vdechl. Nazval ji, „Meditace s mečem“. Jeho úvodní text jsem si tehdy uložil a tak se dnes může dostat i k Vám. Myslím, že je aktuální stále.

Je hezký, slunný i mrazivý den, den pravidelné údržby a „očisty“ mého meče. Rozhodl jsem se, že dnes tento rituál uskutečním v zimní zahradě s výhledem do mojí Rjóandži. Tento očistný obřad, je pro mne vždy návratem do minulosti, ale také jistou formou meditace.

Vláďo, nastav ruku,“ vyzývá mě Lucka a něco mi podává. V dlani se mi náhle ocitají tři, krásně zelené žaludy. Dochází mi, proč se zastavila u dubu, avšak netuším, co mi tímto dárkem hodlá sdělit.

„Vláďo, mezi dárky je jeden, který má s těmito žaludy souvislost. Jistě to pochopíš,“ dodává. Přijíždějící vlak však ukončuje naše krátké, avšak na nové zážitky bohaté setkání. Dívám se za vzdalujícími se vagóny a zároveň na tři žaludy ležící v mé dlani.

Kolikrát jsem zde již seděl, obdivoval jarní energií barvící se tenké větvičky bříz. Jsou to vždy doslova zelené vodopády, vlnící se ve větru, kontrastující s temnou zelení korun borovic. Stojí tu vedle sebe již mnoho let jako nejlepší přítelkyně a dokrašlují atmosféru kamenné, střešní zahrady. Mnohokrát jsem se zde mohl opalovat, nasávat sluneční paprsky, cvičit s mečem, meditovat, nebo si na podzim užívat barevných kontrastů dvou sousedek, borovice a břízy.

28.0

Je úterý 9.00 hodin. Číšník mi právě přináší napěněnou stellu. Již se nemohu dočkat, až její chladivý proud svlaží ranním tréninkem kendó vyprahlé a vykřičené hrdlo. Náš hovor se točí kolem Japonska, bojových umění, ale také kolem každodenních starostí, které máme před sebou. Poslouchám diskutující žáky, avšak myšlenky se pozvolna vracejí o rok zpět. Tehdy tu s námi po tréninku usedl, avšak stellu si nedal, pan Mičio Tomi. Od roku 2005 do roku 2008 působil v Czechinvestu jako poradce.

„Ahoj Robine,“ zdravím a jdu přímo k jádru věci. „Kdysi jsi říkal, že existuje celá řada rčení o japonském meči. Já bych teď nějaké potřeboval,“ sděluji nedočkavě. Robin pochopil moji situaci a za pár hodin již otvírám e-mailovou zprávu obsahující tři rčení o japonském meči. Použitelné se mi jeví pouze jediné. „Rez vychází z meče samého.“ Vysvětlení v závorce říká, že původcem pochybení, selhání, apod. je člověk sám.

Náhle se můj hostitel přenese hovor do filozofické roviny. „Jestlipak víte, Hotovec san, proč my Japonci jednáme zdvořile a máme tolik různých zdvořilostních zvyků?“ nadnesl otázku pan Nagano. Zpozorněl jsem. Je to příležitost dovědět se o myšlení a zvycích Japonců o něco více. Snad mi to pomůže dělat méně chyb při styku se svými budoucími japonskými hostiteli.

Sliby. Co všechno je s tímto slovem spojeno, co se za ním skrývá? Kolikrát jsem sliboval a kolikrát věřil slibům druhých. Vybavují se mi sliby splněné i nerealizované. Sliby – chyby.  Co znamenaly všechny ty sliby, které jsem ve svém životě dal? A o kolik času mě sliby druhých připravily jen proto, že jsem jim věřil? Kolik času jsem promarnil jen proto, že jsem věřil tomu, co mi jiní slíbili. Ale, bylo možné jim nevěřit?

Dnes, s odstupem času, si uvědomuji, jak složitě jsem řešil všechny ty odlišnosti jiné kultury, zbytečně reagoval na něco, co jsem nemohl změnit a stavěl sebe i své hostitele do složitých situací. Život mi dal příležitost navštívit tolik krásných i odlišných míst. Téměř nikdy nic nebylo stejné, ba naopak. Na každém místě mě čekal „vstup do nové vesnice“

Proč, proč pan Giga vybral zrovna mě? Proč zrovna já mám být tím jednookým mezi slepými? Vždyť jsem kendó nedotčen jako kdokoli jiný, vzpomínám na samé začátky. Až nyní, po mnoha letech mi dochází, jak těžký úkol přede mě můj první učitel a přítel postavil, ale zároveň mi možná pomohl. Ptáte se v čem? Inu ve vlastním učení se všemu, co jsem učil druhé.

Již po několikáté čtu tuto japonskou moudrost. Jak pravdivá. A hlavně, jak těžké je realizovat ji. Při jejím čtení se mi vybavuje životní příběh jednoho mého japonského učitele. Již v mládí si přál stát se učitelem kendó u policie. Vydal se za svým cílem a naplnil ho. Dnes, ač již v důchodovém věku, patří k váženým a uznávaným policejním učitelům japonského šermu.

Vidíš, to jsi celý ty, stále jen samé umění přijímat a teď se ti to moc nevyplatilo, kritizuji sám sebe. Myšlení však na této situaci nemůže nic změnit. Nepoložil jsem otázku včas, tak teď musím věci brát jak jsou. Uvidíme.Snažím se přestat myslet. Usedám vedle několika Japonců a svůj zrak ponořuji do tmy.

Dělám první krok do zápasiště na evropské scéně. Úklona, rei. Zdravíme se a začínáme. Naše síly jsou celkem vyrovnané. Můj soupeř má sice vyšší technický stupeň, ale já vyrovnávám tento handicap bojovností. Jsem zasažen jako první, ale nevzdávám to. Za pár okamžiků je vyrovnáno. Do konce zápasu chybí několik vteřin, když soupeřův sek dopadá na moji hlavu podruhé.

Úder do bubnu zahajuje první zápas. Bojuji s drobným Japoncem jako o život. Chci ukázat, že u nás nejsme žádná „vořezávátka.“ Vítězím, avšak okamžitě následuje druhý zápas. Kdo první zasáhne, vyhrává. Bezprostředně poté mě čeká další souboj. Stále čerstvé síly na straně Japonska, kvapem ubývající na straně gaidžina (výraz pro cizince). Vítězím, prohrávám. A stále dokola. Začínám tušit, že nepůjde o normální formu zápasů.

Východ slunce … , co mi to jen připomíná? Přehrabuji se ve své paměti a hledám odpověď. Už vím, japonské rčení – „Každý den vychází slunce!“ Konečně pozitivum. Náhle ze mne padají všechny splíny. Východ slunce nad Fudži jakoby přinesl s předstihem nový den a s ním nové čerstvé síly i pozitivní myšlenky.

Toto rčení mi připomnělo situaci, která ve mně dlouhá léta zanechávala hlubokou ránu. Cítil jsem ji jako křivdu na sobě samém, na našem kendó i na učení, které se mi ze strany japonských učitelů dostávalo. Dá se říci, že to byla křivda na kultuře, která mě oslovovala, avšak já ji vnímal příliš osobně. Dlouho, dlouho jsem nebyl s to, pustit ji z hlavy.

Tokijské Šubukan dódžo. Proti mně stojí drobný muž, můj učitel, pan Jasumiči Ogino. Hroty našich mečů se dotýkají. Z dáli k mým uším doléhá zvuk projíždějícího vlaku. Nohy mě zebou, od úst stoupá pára. Je únor a v dódžo téměř na nule. Vidím, spíš vnímám prostor k útoku. Útočím. Jak jednoduché a prosté. Věděl jsem, jednal jsem a něco se stalo. Nemyslel jsem na to, co bude následovat, co se stane. Nepřemýšlel jsem o prohře, o následné kritice či případné chvále. Ano, v kendó ti to jde, ale co v životě? Dokážeš se tak chovat?

Je to až k nevíře, ale je to již dvacet dva let, co se věnuji bojovým uměním a pohybuji se v této oblasti. Poznal jsem nespočetné množství učitelů a mistrů, kvalitních i těch druhých. Někteří vychovávali své žáky zejména slovy, jiní demonstrovali své mistrovství převážně pomocí svalů. Pak byli tací, kteří tyto dva způsoby kombinovali a poslední „skupinu tvořili mistři samozvaní“. Každý pro mne byl něčím originální a snažil jsem si od něho něco odnést. Někdy to však nešlo. Ostatně, o tom jsou následující řádky.

Třebíč, turnaj tradičního karate a já právě dokončuji ukázku kendó. Nejprve s Tomášem a poté se zájemci z řad diváků i závodníků. Nešetřím se, ale ani druhé. Jdu na hranici jejich sil a pak ještě o kousek dál. To aby si uvědomili, jak rychle jim mohou síly docházet. Zároveň jim chci naznačit v jakém směru mají hledat své rezervy.

„Vnější formu iaidó jste pochopil,“ konstatuje sensei, „váš sek vypadá jako sek, je v něm dostatek síly, působící ve správný okamžik, pochopil jste co je vzdálenost, máte dobré držení těla, správně dýcháte a správně prezentujete pojem „metsuke“ (vnímání soupeře). Musíte však mnohem víc ukázat sílu své osobnosti a … musíte ukázat, že vašemu soupeři dáte šanci. Jen slaboch, člověk nejistý sám sebou zbrkle sahá po meči a dělá unáhlená rozhodnutí.

Sto dvacet vteřin zkoušky ducha, říká titulek a začíná příběh dvou mužů, kteří se rozhodli složit zkoušku na nejvyšší technický stupeň kendó – 8. dan hanši (hanši – označení úrovně učitelů, lze říci „učitel učitelů“). Nejtěžší zkoušku, jaká v Japonsku existuje. Necelé jedno procento zúčastněných je při zkoušce úspěšných. Prvnímu z dvojice je čtyřicet osm a druhému sedmdesát devět let.

... monotónní zvuk motorů na mne působí uklidňujícím dojmem. Doléhá k mým uším i přesto, že na nich mám sluchátka, ze kterých se linou tóny vážné hudby. Boing 747 Jumbo společnosti British Airwais působí jako nehybný bod na tmavnoucí obloze. Jakoby se ani nepřibližoval evropskému kontinentu rychlostí přesahující 900 km/h. Již dobré dvě hodiny pronásledujeme slunce na jeho cestě na západ. Vlastně možná již na východ. Jakou vzdálenost jsme asi urazili? Kolik kilometrů ještě zbývá, než se kola letounu opět dotknou pevné země?

Jak moudří byli naši předci, vždyť jejich slova jsou platná dodnes, říkám si při čtení myšlenek Konfuciových. Až po mnoha letech učení, oproštěn starostí s vedením organizace kendó, dodržování „politických linií“ tohoto společenství, přesvědčování těch, kteří chtěli jít „vlastní“ cestou, a tak dále, jsem našel klid na „srovnávání“ všech poznatků.

„Pane Hotovec, co tam budeme pít?“ klade mi se zasmušilým pohledem otázku pan Isao Onoda. Do odletu na náš společný pobyt v Japonsku zbývá jen pár dnů.

Neslibuj, že vykonáš, nehonos se, žes vykonal, ale ponech svým skutkům, aby za tebe mluvily - Jan Ámos Komenský

Jednou z nejkrásnějších odměn tohoto života je, že člověk nemůže druhému pomoci, aniž by zároveň nepomohl sobě - Ralph Waldo Emerson

„Už jste viděl skutečný samurajský meč?“ ptá se mě pan Hirono, majitel firmy na výrobu vybavení pro bojová umění. Aniž čeká na moji odpověď, vede mě do své pracovny.
Následuji ho s předtuchou, která se v zápětí naplňuje. V jeho rukou se objevuje dlouhý japonský meč – katana.

Ach jo, tak meč si asi nepořídím. Takového času jsem již strávil možností ho koupit, a stále nic. Pár příležitostí, které se naskytly, mě jen srážely do temnot negativních přesvědčení. Copak ses touhou po meči pomátl? Kroutilo nade mnou hlavou mé „rozumnější já.“  Dobrá. Nechám meč mečem a začnu …

Již dávno tomu jsem shlédl film Gladiátor. Velice mě zaujal. Nikoli však bojovými scénami, či historickými skutečnostmi. Ostatně, v tomto směru jsem četl dlouuuhou kritiku, co všechno se filmařům nepovedlo, bylo jinak, ne-li dokonce špatně. Mě však film nabízel mnoho prostoru k zamyšlení.

Říká vám tento výrok něco? Já věřím, že ano. Jistě jste již zažili ten pocit, kdy si něco vysníte a držíte se své vize tak dlouho, až se stane skutečností. Někdy to může trvat opravdu dlouho. A o tom jsou následující řádky

Dnes a denně potkáváme mnoho lidí. Někteří dokonce vstoupí do našich životů. Jsou však i tací, kteří v něm zanechají stopu. Je možné, že si až po řadě let uvědomíte, o kolik by vaše životní pouť byla chudší, kdybyste se s danou osobou minuly.

Ještě jsem pořádně nevstoupil do tohoto nehmatatelného prostoru a již se ke mně donesly varovné signály. Radily – moc se nesvěřovat, žádné osobní informace a zprávy. Lidé jsou různí a mohou ublížit. Já vím, já vím. Beru to na vědomí a zůstanu sám sebou.

V zahradě Rjóandži je vlastně skryt pohled, názor každého z nás. Proto, až se ponoříte mezi slova mojí knihy, ale též do řádků mého blogu a něco se vám bude zdát sporné, vzpomeňte si na zahradu Rjóandži, kde každý vidí svých čtrnáct kamenů, a každý jinak.

Přijde mi až neuvěřitelné, že jeden klukovský sen, může sehrát tak významnou roli v životě jednotlivce. Oněch třicet jedna let, je však pouze obdobím kdy můj sen dostal reálnou podobu  a vtiskl mi do ruky meč. Nyní však zřejmě nastal čas začít se dělit o svá poznání formou jinou. Psanou.

Přijde mi fascinující, jak funguje a jakou kapacitu má lidský mozek. Kolik asi může mít gigabajtů? Jak je možné, že v něm zůstanou, do nejmenších detailů uloženy vzpomínky, které se odehrály před desítkami let. Třeba ty, jak se u nás rodilo kendo.

Rád bych na tomto místě poděkoval všem, bez jejichž přispění by kniha nevznikla. Stojím však před velice těžkou volbou. Je těžší než řada chvil, které jsem prožil a popisuji ve své knize, která je poněkud zvláštní. Osobou autora, délkou svého zrodu, tématem, jazykově, a tudíž i poděkováním.

Jak snadné, samozřejmé a přirozené mi přišlo vykročit na praktickou Cestu „bojovníka“, tak nelehké se mi po více než dvaceti letech praktikování japonského šermu – kendo – a umění tasení meče – iaido jeví, předávat svá poznání a zážitky nejen odborné, nýbrž i široké veřejnosti formou psanou.

Poprvé jsem Vladimíra Lorenze poznal v březnu roku 1986. Přišel tehdy shlédnout ukázku aikido v podání skupiny italských aikidistů kterou vedl Giorgio Veneri. Netušil jsem, proč všichni pana Lorenze oslovují „Kazik“, zato jsem vnímal, jaký respekt měl u většiny našich účastníků ukázky. Neměl jsem v tu chvíli tušení, jak důležitou roli v mém životě sehraje a jak se naše Cesty protnou.