Je hezký, slunný i mrazivý den, den pravidelné údržby a „očisty“ mého meče. Rozhodl jsem se, že dnes tento rituál uskutečním v zimní zahradě s výhledem do mojí Rjóandži. Tento očistný obřad, je pro mne vždy návratem do minulosti, ale také jistou formou meditace. Nejinak je tomu i dnes. Vše je nachystáno a … pozvolna vysouvám čepel z pochvy (saya). Oči se dotýkají chladné, lesklé oceli a jakoby se chtěly podívat hlouběji. Daří se. Přestávám vnímat okolí i radostné, pěvecké projevy kanárka, který se očividně snaží upoutat moji pozornost. Vracím se na úplný počátek cesty za japonským mečem a z mysli se noří první otázka? Proč sis ho vlastně chtěl pořídit? Následuje druhá a další. Přinesl ti do života co sis přál? Čím je pro tebe teď? Přiznám se, že odpovědět je pro mě těžké. Hlava se snaží přijít na pravdu, avšak ta je zřejmě uložena mnohem hlouběji.

Náhle se přenáším na turnaj kendó. V hale je zhruba stovka účastníků a já v duchu přemítám. Kolik lidí se zde sešlo, bude poměřovat síly, zajímá se o určitou oblast, investuje čas i prosředky za nová poznání? Kolik zde vznikne kamarádských a přátelských vztahů, nebo dokonce i manželství?

Náhle mi hlavou letí otázka.

Jak by to asi všechno bylo, kdybych si dávno tomu, nechtěl pořídit japonský meč? Co všechno se za ty, více než tři desítky let odehrálo. Ostré písknutí kanárka mě vrací do přítomnosti, k meči. Začínám čistit čepel. Lehce z ní stírám rýžovým papírem původní olejový film. Mám pocit, že se nedotýkám chladné oceli, nýbrž příběhu. Ano, je to příběh, do kterého šetrně vstupuji. Celý proces několikrát opakuji. Konečně meč ukazuje celou svoji krásu. Čepel se leskne a vytváří obraz, který se však každým pohybem, nebo úhlem pohledu mění. „A neměníš se náhodou ty?“ ozve se vnitřní hlas. Jó, je to tak, to já se měním. Tolik jsem se zpočátku chtěl o meči dovědět. O jeho výrobě, údržbě, etice zacházení s ním, atd., atd. Jenže, vše mělo být jinak.

Kendó mi začalo ukazovat na spojení meče s jeho majitelem – člověkem. Ať již to byl bambusový (šinaj), nebo ten reálný, oba se pro mě staly, řekněme „zrcadly“, anebo snad pery, kterými dotyční psali své příběhy. Jakoby každý, kdo meč třímal, mu vdechl svůj osobitý příběh, dal mu „tvář“.

Japonský meč se pro mě postupně stával komunikačním prostředkem, „mostem“. Učil mě a stále je mým učitelem při komunikaci sama se sebou. Ten ostrý mě občas upozorní, nebo bez varování potrestá, dopustím-li se chyby. V kendó mě na stejné upozorní protivníkův šinaj. Ale i v případě, chápu-li zápas jako příležitost ke komunikaci sám se sebou, ale též s okolím, lze vnímat meč jako „most“ po kterém může přejít mnohem více, než poznání jak zvítězit nad druhým.

Vzpomínky mě náhle zavádí k mému učiteli Jasumiči Ogino, který mi říkal: „Na mečích mě fascinuje krása a dokonalost. Snažím si představit ty řemeslníky, kteří meči vdechly život. S jakou péčí a láskou museli k práci přistupovat.“ Již tehdy jsem si uvědomoval, že můj učitel mluví o lidech, o autorech dokonalých uměleckých výrobků, nikoli zbraní. Jakoby chtěl nahlédnout do jejich životů, pohnutek, pocitů, aby si udělal úsudek o „tváři“ meče. O ceně, o jakémsi jeho vnějším ohodnocení se nikdy nezmínil.

Z mého ponoření se do minulosti, mě opět vytrhává laškovné štěbetání mého společníka. Zjišťuji, že zatímco jsem tu „nebyl“, dokončil kdosi za mě údržbu meče. Je čas, uložit ho opět ke spánku. Jeho příležitost vyprávět další příběhy určitě brzy přijde. Jak jste jistě pochopili, budou o těch, kteří spoluvytvářeli příběh mého meče a dávali mu tak jeho osobitou „tvář“. Třeba mezi nimi objevíte i sami sebe.