Trochu mě štve, že píši úvodní příspěvek tohoto roku poté, co pominul jeho první měsíc a ještě jsem se rozhodl psát o pomíjivosti. Zejména když se pohnutka k zamyšlení nad pomíjivostí zrodila za emočně silné události, již na počátku ledna. Ve vlaku, při cestě z Ostravy do Prahy ...
Je pátek 13. ledna a já opět jedu vlakem směr Ostrava. Kolikrát už jsem tudy jel, kolik času ve vlacích strávil?
Ráz krajiny se mění a my se blížíme k mému oblíbenému místu.Trať pozvolna sevřou okolní, strmé, zalesněné svahy v tuto chvíli holých stromů. Brandýs nad Labem, rehabilitační ústav, nebo jinak, .. „nejhustší dódžó“ (o něm ještě napíši) v němž jsem v roce 2020 strávil jeden měsíc. Čas plyne, příroda za oknem ubíhá, přijíždím do Ostravy. K cíli své dnešní cesty se vydávám pěšky. Zhruba čtyřicet minut svižné chůze mi dopřává příležitost k mnoha úvahám. Jsem na místě.
Stojím v davu smutečních hostů, kteří naprosto zaplnili kostel. Poslouchám hudbu, slova mše i rozloučení. Úzkou škvírou mezi hlavami davu občas zahlédnu pana faráře.
A pak, pak v mojí těsné blízkosti prochází smuteční průvod, doprovázející na poslední cestě muže, jehož pouť v tomto hrubohmotném světě, zastavila … pomíjivost.
Kondoluji manželce zesnulého a celé rodině, loučím se a mířím zpět na nádraží.
Duchem jsem jaksi někde jinde. Usedám v nádražní restauraci a objednávám si „panáka“.
Moje myšlenky jsou s rodinou zesnulého. Stále častěji se však do nich vkrádá právě ono slovo. Pomíjivost.
Uvědomuji si, kolik různých tváří tohoto slova jsem mohl zažít a poznat. Z úvah mě však vytrhává pohled na hodiny. Čas odjezdu nastal. Nasedám do vlaku, myšlenky spolu se mnou. Vyjíždíme směr Praha, ale také do temnoty. Pomíjivost mění světlo ve tmu, den v noc.
Noc, která pohltila světlo a s ním i zalesněné svahy, mezi nimiž si poklidně plyne voda Tiché Orlice. Tam někde ve tmě se mihne i můj oblíbený Brandýský rehabilitační ústav.
Pomíjivost se opět připomíná a vrací mně k samému zárodku Cesty, která mi umožnila zavítat mnohokrát i do Ostravy. Kolik krásných chvil, poznání, zážitků pominulo, kolik žáků - příznivců kendó, účastníků přednášek, žáků škol, diváků na Slavnostech budó přišlo, pobylo a „odnesla“ je pomíjivost času.
Hlavou mi prolétne myšlenka, zda vůbec existuje přítomnost? Zda nejsme součástí neustálé pomíjivosti? Proč však hloubat? Ať již je to jakkoli vše děje se správně.
Uvědomuji si, že pomíjivost v sobě skrývá i něco krásného … výzvy, naděje, víru … budoucnost.
To i přesto, že v konkrétní chvíli naše pozornost ulpí na něčem, co v danou chvíli „ztrácíme“.
A co takhle pomíjivost věku? Mé chytré Já mě zkouší.
Asi i proto, že se v tomto roce rozloučím s číslem šedesát devět a uvítám „Sedmdesátku“.
Krásné číslo, ne? Určitě si zaslouží pořádnou oslavu.
Cítím, že sedmička s nulou přináší tolik energie, tolik chuti do realizace myšlenek, vizí, nápadů, které jsem v sobě nechával spát. Pro tento rok mám jedno velké přání, aby pomíjivost odnesla všechny mé bloky, strachy a dala tak průchod mé pozitivní energii.
Nechť tato energie proudí i k Vám a tu Vaši pozitivní energii probouzí.
Mějte se hezky a to, co by vašemu pozitivnímu nastavení mohlo stát v cestě, nechť pomíjivost odnese ...