Hlavu mám ještě plnou starostí, které se na mne v souvislosti s účastí reprezentace nahrnuly. Některé skutečnosti těžce nesu a je to zřejmě znát. Už aby se zápasilo, snad mě to uklidní, snažím se odvádět pozornost, ale cítím, že to stále není ono. Hledám klidné stéblo, kterého by se moje mysl mohla chytnout, aby se netopila v naštvanosti a vnitřním neklidu. „Zlostný člověk se porazí sám, v bitvě, stejně jako v životě.“ Vybavuji si citát japonských samurajů a vzápětí myšlenky přeskočí k japonskému učiteli, který se v Praze dozvěděl o úmrtí své matky. Vybavuji si jak potlačoval své city v průběhu výcviku. Avšak v okamžicích, kdy byl mimo naši pozornost, bylo vidět, jak těžce na něho zpráva dolehla. Naši snahu o morální podporu sice přijal, avšak s dodatkem. „I tyto chvíle je třeba přijmout s klidem. Neměňte svoje zvyky!“ dodal. Od té chvíle již nikdo z nás nepoznal, co se v jeho životě i nitru odehrává.
Mé myšlenky se opět vrací do haly. Ostatně, zápasy začínají a jako první nás čekají Norové. Jsme však v týmu pouze čtyři, nebyl nikdo pátý, a tak se naše šance na postup rozplývá po jedné remíze. Švýcaři, favorité skupiny, totiž Nory jasně převálcovali a nyní sebejistě nastupují. Jsem poslední z našich, kdo bude zápasit. Soupeřem mi bude podsaditý, odměřeně, arogantně vyhlížející „horal“. Nastupujeme k pozdravu. Zdravíme se úklonou a protivník mě přelétne opovržlivým pohledem. Jakoby mi chtěl říci, zabiju tě, ty chudinko. No, no, no, ne tak zhurta panáčku, myslím si, zdravím ho a spolu s ostatními tleskáme. Jako první se odvrací. Jeho gesta jsou až nepřátelská.
A již se bojuje. První zápas pro Švýcara, druhý pro našeho Petra, můj bratr Miloslav podléhá svému soupeři a je řada na mně. „Horal“ sebejistě nastupuje, zdravíme se a …vzápětí se na mě vrhá jako nelítostná šelma. Chce to zřejmě skončit rychle. Zasahuje, ale zbrklost bere jeho úderům přesnost. Tluče do mě, jak se dá. Mám co dělat, abych se vzpamatoval. Makej Láďo, funguj, bojuj, jdi do něj, hecuje mě vnitřní hlas a můj bojový duch se začíná probouzet. Okem zahlédnu naši partu. Tleskají. Řvu na něho a nedávám mu šanci vyrazit. Srážím jeho meč, ale sám ještě neútočím. Můj způsob boje ho doslova dráždí a v jeho očích se zrcadlí nedočkavost i zlost. Seme, seme – tlak, tlak, musíte držet soupeře pod stálým psychickým tlakem, odkudsi z hloubi mysli náhle vyplouvají slova nejednoho z mých japonských učitelů.
„Wrooow, kore, kore, koreee,“ něco takového chrlím ze svých útrob. Kdo to ve mně řve? Co se to probouzí? Vyrážím proti němu a útočím na jeho hlavu. Je zaskočen, ale přesto úder stíhá vykrýt. Mé tělo letí proti jeho i po neúspěšném úderu. Srážíme se. Krunýře brnění chránící trup třesknou o sebe a ocelové mříže našich přileb zazvoní nárazem. Naše oči se téměř dotýkají. Zařve mi přímo do tváře. Cítím pach a vlhkost jeho dechu. „Wrooow!“ řvu a má hlava se podvědomě přiblíží tak, že se ocelové koše přileb znovu dotknou. Prohraješ, už jsi vlastně prohrál, jednoznačně vyzařuje z mého projevu. Nadutost, nadřazenost, arogance a rostoucí vztek jsou to, co z něho čiší. Neoplácím mu stejnou měrou vzteku, nemrhám svojí vnitřní energií na tyto zbytečné emoční projevy, právě naopak. Mojí hlavní zbraní i silou je vnitřní klid. Lítý boj pokračuje a já se začínám prosazovat. „Horal“ se náhle ocitá v rohu a já, řvouc co mi síly stačí, tlačím ho dál do stále nevýhodnější pozice. Ještě kousek, ještě krůček …vyšlápni ze zápasiště, snažím se mu vsugerovat. Můj tlak sílí a jemu již nezbývá nic jiného než zaútočit. Vyráží pln vzteku a neskrývané touhy převálcovat mě hrubou silou. Používá ji.
Vykrývám sice úder, avšak nestíhám již zastavit jeho další útok. Vnímám jak se blíží, ruce napnuté proti mému obličeji. Ale to je hokejový krosček?! bleskne mi hlavou. Vše se však odehrává rychle, strašně rychle. Mnohem rychleji, než jsem čekal. Dostávám ránu do obličeje. Hlava mi letí prudce vzad. „Chruup,“ vnímám nepříjemný, křupnutí připomínající zvuk v krku. Ostrá bolet mi vystřelí do hlavy. Je to jako elektrický šok. Vrávorám a na několik sekund ztrácím orientaci. Kde jsem? Co se děje? Jednou rukou se snažím signalizovat rozhodčím, že nejsem v pořádku, druhou instinktivně pokládám meč na svoji hlavu. Právě včas. Jeho úder dopadá, avšak na mnou nastavený meč. Rozhodčí nereagují na moji zdviženou paži. Asi nestačili postřehnout, co se odehrálo, a on toho využívá. Znovu útočí a následně do mě plnou silou vráží.
„Ty svině,“ ulevuji si a snažím se zorientovat. Jeho vztek kulminuje. Vrhá se na mě zběsile a já se snažím ve zdraví přežít. Nechápu, vůbec nechápu co to ten „horal“ předvádí. Tohle je kendó? Tohle je úcta k soupeři? Štve mě, že lidská touha po vítězství může zajít tak daleko, avšak na rozjímání a útlocit nezbývá čas. Prober se, nemá na tebe! Mele z posledního! Začíná bejt unavenej, je tlustej a hlavně vzteklej! Nekontroluje se! Snažím se probudit svého bojového ducha. Po nekonečných vteřinách se opět srovnávám.
Skončil jsi, sděluji mu v duchu a výkřikem, který mrazí mu dávám najevo, že jsem fit. Musí ze mě vystupovat ohromná síla, protože upadá do defenzívy. Můj tlak se stupňuje. On se snaží zaútočit, ale můj meč je rychlejší a s neomylnou přesností dopadá na jeho předloktí. „Kotéééé!“ doprovázím výkřikem svůj úder a praporky všech tří rozhodčích vyletí vzhůru. Porazíš se sám, říkám mu v duchu. Svojí nadutostí a vztekem. Je očividně rozhozen, avšak nepoučen. Pln neutuchajícího vzteku a odhodlání mě zdolat za každou cenu opět divoce útočí. Vzdálenost, klid a psychický tlak, jako bych slyšel znít slova mého japonského učitele již podruhé. Udržuji ho pod stálým tlakem a kontroluji vzdálenost. Nesmí mě bouchnout do hlavy. Krk se ozývá, ale v zápalu boje to ujde.
Rostoucí klid na mé straně i nadále kontrastuje se vztekem a zlostí na straně jeho. Zastavuji se, jen nepatrně se posouvám vpřed. On jakoby uspán, přijímá tuto taktiku. Moje tělo se k němu posouvá jako ohromná masa energie. Někde v jeho hloubi se rodí a z ní se pomalu dere rozhodující výkřik. Jakoby každá moje buňka předala mým svalům všechnu svoji sílu. Proud žhavé lávy se dere k ústí sopky. Ještě mírný posun k němu. Nereaguje, „spí“. Prohrál jsi, zní z mého, až zvířecího výkřiku. Můj meč se míhá vzduchem a s neomylnou přesností zasahuje jeho hlavu. Tři praporky opět letí vzhůru. Podruhé. Vítězím.
V jeho očích teď vidím zklamání. Bohužel i vztek. Neporazil jsem tě já, ale tvoje vlastní nadutost a zlost, sdělují mu moje oči, avšak on v nich nehodlá číst. I přes moje vítězství, náš tým nepostupuje. Nevadí. Vyjde to příště. Dost možná si pro život odvážím mnohem víc.