Rád bych vám pomohl vcítit se do toho, co dále psáno bude, abyste snáze pronikli do tajů japonské kultury a jejím prostřednictvím našli souvislosti s vaším každodenním životem. Psát o Japonsku není vůbec snadné. Tvrdí to mnozí, kteří měli možnost v této zemi pobývat po mnoho let.

Já však nechci psát vážnou knihu. Vlastně ani nechci pátrat, proč Japonci dělají to či ono jinak než my. Proč také? Nejsem Japonec a nehodlám se tam stěhovat.
Přesto si myslím, že nám tato země a odlišnosti její kultury mohou hodně dát. Když dala mně, tak proč ne vám. Jsou-li Japonci schopni přijmout z jiné kultury prvky pro ně užitečné, proč by stejným způsobem nemohla být užitečná japonská kultura nám.

V našich podmínkách je normální, že čím déle v některé zemi žijete, tím více ji poznáváte a orientujete se. V Japonsku je tomu naopak. Má zkušenost sice vychází z bojových umění, ale zde je to naprosto stejné. Naučit se techniku není tak těžké a vyvolá to ve vás dojem, že znáte to podstatné. Opak je pravdou. Až když zvládnete techniky, dojdete zákonitě sami k sobě.
Ke své psychice, k egu, k mentální stránce. Tu poznat trvá vlastně celý život.

Duše japonského národa je pro nás stále čímsi unikátním. Má ctnosti Orientu a schopnosti Západu. Japonci jakoby absorbovali celou naši civilizaci a ukryli ji mezi květy a poezii starého Nipponu. Prolnutím těchto dvou civilizací vznikla jako výslednice síla pro nás těžko pochopitelná, podivuhodná až tajemná. Tato sílá může být i „nebezpečná“, stejně jako je nebezpečnou každá přednost, kterou mají jiní, a kterou my postrádáme.

Chci vás proto nyní vzít na pár okamžiků do jiného světa zahrady Rjóandži v Kjótu. Možnost k její návštěvě se naskytla až při mé páté cestě do Japonska. Vlastně jsem tam šel hlavně ze zvědavosti. Chtěl jsem se přesvědčit o tom, co jsem četl. Mnohé z nás zajímá zejména historie, kdy, kdo jak a proč zahradu vybudoval. Mě však zaujala různá vysvětlení rozmístění a symbolika kamenů v zahradě Ryoan-ji. Prý existuje celá řada výkladů toho, co před dávnými dobami chtěl patnácti neopracovanými, různě velkými kameny rozestavenými v bílém písku vyjádřit moudrý mnich Sóami.

Mne zaujalo následující. V turistickém průvodci se hovoří o patnácti kamenech. Ve skutečnosti však jich návštěvník vždy spatří jen čtrnáct. Patnáctý nikdy není v zorném poli, protože ho zaclánějí kameny sousední. O krok dál je vidět zase pouze čtrnáct kamenů. Patnáctý, jenž byl dosud skrytý, je teď sice vidět, ale zmizel jiný. Po dalším kroku se geniálně zkomponovaný chaos jeví opět v jiném seskupení týchž patnácti kamenů, z nichž jeden není nikdy vidět.

„Zahrada kamenů může být alegorií svérázné struktury japonského hospodářství, v němž skaliska monopolního kapitálu ční vysoko nad mořem zrnek písku, představujícím bezpočet malých a nejmenších podniků.“ sděluje nám turistický průvodce. Mně však více zaujal jiný způsob nahlížení. A to takový, že se jedná o názorný model poznání. Vždycky nutně zůstává něco neznámé, něco, co se nebere v úvahu. Jsme přesvědčeni, že vidíme beze zbytku všechno, co existuje, a vůbec nás nenapadne, že je ještě něco, co nevidíme.

Nechtěl snad Sóami říci, že hlavní nejsou kameny, ale lidé, kteří přicházejí do zahrady?
Nemá zahrada vyjadřovat myšlenku, že lidé chápou jedno a totéž různě, každý po svém? Nikoho při tom nenapadne tvrdit, že on vidí svět správně, a ostatní nikoli.
Nestojí tyto názory za zamyšlení? Přímo na místě jsem se o tom, co jsem četl, přesvědčil. Dlouho, dlouho jsem se díval na tu prostou, kamennou zahradu, která má daleko do krásných parků které známe. V zahradě Rjóandži je vlastně skryt pohled, názor každého z nás. A tak až budete číst následující řádky, pokuste se najít svůj vlastní pohled. Vybral jsem moudra, rčení i názory, které se váží k oblasti bojových umění. I v nich bychom mohli hledat spojitost se zahradou Rjóandži.

Ne každý, kdo se v našich podmínkách po řadu let věnuje japonským bojovým uměním, hledá a uvědomuje si jejich hloubku i souvislosti s každodenním životem. Já zřejmě patřím k těm „ujetým“, kteří nechtěli zůstat pouze u pohybů. Na straně druhé jsem měl to obrovské štěstí, pobývat a cvičit s takovými učiteli, kteří mi umožnili vnímat mnoho odlišností kultury naší a japonské. Mimo to svým životem prezentovali, že je pro ně kendo součástí života a nikoli sportovní odvětví.

Proto, až se ponoříte mezi slova mojí knihy, ale též do řádků mého blogu a něco se vám bude zdát sporné, vzpomeňte si na zahradu Rjóandži, kde každý vidí svých čtrnáct kamenů, a každý jinak.