I já se rozhodl (po svém návratu z Japonska) zhodnotit své zkušenosti u Policie ČR. Štěstí mi přálo a já dosáhl na nejvyšší možné posty v oblasti výcviku policejních instruktorů. Můj koníček se mi stal zaměstnáním. Co víc jsem si mohl přát. Vývoj se však měl ubírat jiným směrem a já měl opět příležitost k poznávání rozdílnosti kultur. Tam, kde si v jedné zemi učitelů vážili, v druhé jejich respekt a postavení ve vlastní „firmě“ rok od roku upadalo. Čím delší čas od sametové revoluce uplynul, tím více se situace měnila ve zcela opačnou, než kvůli jaké jsem do „firmy“ přišel. Nebylo způsobu, ani skutečné vůle jak předat víc. Proto musel neodvratně přijít okamžik, kdy jediným řešením byl odchod do „civilu“. I přesto, že již nešlo pokračovat dál, nelituji. V průběhu osmi let mi můj koníček i povolání umožnilo potkal mnoho skvělých lidí a odborníků. Předal jsem zřejmě co se dalo a život měl a musel jít dál, tak jak šel. Ale kudy dál a nevzdat se toho, co mě doslova pohltilo?
Láďo, to by byla škoda, opustit něco, v čem jste tak dobrý a co vás vnitřně naplňuje, říkali mi nezřídka moji známí a blízcí. Ano, chtěl a potřeboval jsem slyšet právě toto, i když na straně druhé se mi hlavou honily úvahy o tom, zda nemám definitivně zavřít tuto „knihu“. Vždy se však našel někdo, kdo mi pomohl zůstat na Cestě, po které jsem v té době kráčel již téměř třináct let. Člověk však musí z něčeho žít a tak jsem nakonec „vzal“ práci jen kvůli vydělávání peněz.
Denně jsem zíral do monitoru počítače, z jednoho ramene utíral slzy, z druhého sliny těch, které jsem kontaktoval kvůli jejich nezaplaceným splátkám leasingové společnosti. Jedni „plakali“ druzí mi spílali a na firmu plivali. Výsledek této práce se dostavil velice brzy. Krom výplaty jsem domů nosil nervozitu, napětí, podrážděnost, apatii a nechuť do čehokoli. Má duše byla nemocná a já tuto nemoc šířil dál. Zejména na ty nejbližší – na rodinu. I když je v dnešní době těžké zařídit se podle rčení v úvodu kapitoly, jsme to nakonec my sami, kdo se může svobodně rozhodnout a volit.
Kjóto – nádraží. Čekám na nástupišti. Jen pár minut zbývá do příjezdu rychlovlaku, který posune můj život k dalším prožitkům. Ze všeho dění kolem čiší klid a pohoda. Hlavu mám stále plnou vzpomínek jak na trénink v jakési svatyni šermířů i dalších bojových umění Butokuden, tak na setkání s panem Asadou v dódžu Císařského paláce. Úžasné vzpomínky. Nasávám do sebe nejen energii slunce, ale též celkovou poklidnou atmosféru. Jak je tady všude čisto, prolétne mi hlavou a uvědomuji si, že tomu tak byl na každém nástupišti, ze kterého jsem kdy v Japonsku odjížděl. Můj zrak padá na pracovnici drah starající se o úklid perónu. U nás je to uklízečka, avšak tady bych její povolání nazval jinak. Doslova s láskou leští nerezový odpadkový koš, na kterém není, dle mého soudu, co čistit. Minuta, dvě, pět. Zírám! „No to mě podrž,“ mluvím sám k sobě a snažím si představit stejnou situaci u nás. Co situaci - nádraží. V duchu vymýšlím nový název pro její zaměstnání. „Zpříjemňovačka prostředí.“ Jo, to sedí.
A jak ji asi berou ve společnosti? Vír mých myšlenek se dostává k tématu kulturních odlišností a hlavou mi prolétne vzpomínka na „učitelování“ v policejních složkách. Co to zase rozebíráš, idealisto? Už by ti mohlo být jasné, že jsou na světě věci nepřenosné. U nás to bude vždycky uklízečka, se vším co k této profesi patří. Tvé úvahy nikdo nepochopí, tvrdě mě usazuje můj rádce. Buď zticha, snažím se zapudit tento způsob uvažování.
„Zpříjemňovačka prostředí“, po dlouhých minutách leštění nerezové nádoby dokončila své dílo. Obešla ho ještě, aby vykonala závěrečnou kontrolu a hrdě se přesunula k dalšímu koši. Ta práce ji rozhodně musí bavit, vnitřně naplňovat, a tak by to mělo být. Ne? Každý se přece může rozhodnout, co bude dělat a jak se bude cítit!“ nechci se nechat zviklat. Cha, cha, slyším smích mého druhého já. Vrať se na zem, snílku, Čechy nejsou Japonsko a Češi Japonci, dostávám kázání. Lidé nechtějí nést odpovědnost, bojí se dělat rozhodnutí. Když už projeví odvahu a rozhodnou se (někdy třeba nesprávně), jsou po zásluze potrestáni. V lepším případě je nikdo neposlouchá – vedení je nejchytřejší. Všechny ovládá strach o budoucnost. Všude je příliš mnoho neúcty, končí svůj monolog můj vnitřní hlas.
Ale já se také rozhodl jít za tebou, svým vnitřním hlasem, věřil jsem ti a věřím. Snažím se polemizovat. Ne všichni jsme stejní a ne každý dokáže stejné věci, zní odpověď. A kudy se tedy hodláš vydat dál ty? klade otázku můj rádce. No přece za tebou! Lze přece zhodnocovat vše, co jsem se i díky tobě naučil. Je toho tolik. Přednášky, akce pro firmy, napsat další knihu. Život toho tolik nabízí. Půjdu za tebou i přesto, že jsi mě mnohdy doslova hnal nelehkou cestou. Nelituji. Půjdu za tebou, protože kdybych tak nečinil, nebyl bych svobodný a sám sebou. Nebyl bych to já.