Tak jak se ti to dnes líbilo Ríšo, ptám se žáka, který se konečně dočkal a poprvé si vyzkoušel praktikovat kendó v bógu (brnění). Ještě mám před očima jeho vyčerpaný výraz, když jsme spolu zápasili. „No to je normální masochismus,“ ulevuje si, skládá ještě novotou vonící zbroj do kabely a s výrazem raněného zvířete odchází do šatny. Škoda že tu není Pítrs, ten by Ríšu jistě potěšil nějakým tím jeho bonmotem. Jeho, „tady to smrdí jako v rodinný hrobce“, jímž vystihoval aroma v šatně, se docela vžilo. Přestože jsme onu směsici potu, vlhka, plísně a čehosi neidentifikovatelného, kterou za normálních okolností nazýváme vzduch, již dávno přestali „řešit“, Pítrs se svým originálním humorem nám chybí. Svlékám propocené keiko-gi (kabátek – vrchní část kimona), když se ozve známý vyzváněcí tón. Kdosi mi volá. Dobrý den pane Hotovče, rád bych se s vámi sešel ohledně akce na téma firemní kultura.

Spolupracujeme s japonskou firmou a rádi bychom našim pracovníkům a klientům přiblížili japonskou kulturu a zvyky. Polonahý si domlouvám schůzku a již se na ni těším. Mám radost, že mohu předat něco z toho, co jsem za léta praktikování kendó načerpal. V souvislosti s tématem firemní kultura mi hlavou prolétne myšlenka na film „Poslední samuraj“. To jsem zvědavý, zda se na měj také budou ptát, říkám si v duchu a uvědomuji si řadu souvislostí, které jsem prožíval jako hlavní hrdina tohoto filmu, kapitán Algren (Tom Cruise) sám na své kůži. Stejně jako on ve filmu i já musel v „boji“ ukázat, co ve mně je, a kdo vlastně jsem. Stejně jako on, jsem „botama od bláta“ šlapal v odlišné kultuře a snažil se pochopit „pravidla jiné obce“. Japonské rčení: „Vstoupíš-li do vesnice, řiď se jejími zákony“ mi připadalo zcela logické, jen jeho realizace nezřídka pokulhávala.

Dnes, s odstupem času, si uvědomuji, jak složitě jsem řešil všechny ty odlišnosti jiné kultury, zbytečně reagoval na něco, co jsem nemohl změnit a stavěl sebe i své hostitele do složitých situací. Život mi dal příležitost navštívit tolik krásných i odlišných míst. Téměř nikdy nic nebylo stejné, ba naopak. Na každém místě mě čekal „vstup do nové vesnice“ Právě jsem si vychutnal kvalitní trénink kendó s osackými obchodníky, na který mě pozval Jamahata Aimaro sensei. Jako vždy a všude jsem na prvním tréninku dostal pěkně zabrat. Kouří se ze mě jako z kupky hnoje a nejraději ze všeho bych se přesunul do japonské lázně (ofuro), nebo na hotel. Zvyky jsou však jiné. Československého předsedu organizace kendó je třeba uctít.

„ Už jste někdy jedl fugu?“ ptá se pan Jamahata. „Ne, ještě ne,“ odpovídám.„Tak ji dnes ochutnáte,“ konstatuje sensei. „Prezident Osacké kendó federace vás zve na večeři“, dodává a vzápětí se přesouváme do jeho vozu. Matně si vybavuji jak dlouho člověk žije poté, co je tato jedovatá ryba špatně připravena. (Až při psaní tohoto článku jsem zjistil, že jed z ryby fugu – tetrodotoxin, je 1200x účinnější než kyanid draselný – cyankáli). Cestou přistupují přátelé pana Jamahaty. Všichni v kravatách a oblecích, jen já v triku a uštvaný po tréninku, nevykoupaný. Inu, klasika.

„Znáte rčení o rybě fugu?“ ptá se mě jeden z přítomných. Ne, neznám. „Kdo jí fugu, je blázen. Kdo nejí fugu, je blázen,“ zní odpověď. Hmm, to je dobrý, ale z toho jsem blázen já, konstatuji v duchu. Hlavně aby nebyl blázen kuchař, říkám si pro sebe a přemýšlím jakou taktiku zvolím, abych začal jíst poslední. Můj strategický plán je vyřešen přípitkem saké připraveného, z čeho jiného, než z té mrchy fugu. A pak už to šlo ráz na ráz. Rybu jsem přežil o čemž svědčí i tyto řádky, zato mě málem kleplo, když jsem viděl účet za večeři. Ale vzhledem k tomu, že jsem byl pozván, tak jsem přežil i tuto fázi večerního setkání.

Zvyky další vesnice na sebe nedaly dlouho čekat. V malém městečku Ičinomia, jižně od Tokia, jsem si zvyklostí užil požehnaně. Role prodavače v prodejně 7 ELEVEN byla brnkačka. Stačilo pracovat a nic tak zvláštního se nedělo. Mnohem zajímavější poznání však přišlo, když mě skolil nějaký japonský virus. Práci i čtyři hodiny bojování denně jsem zvládal, ale ta neviditelná potvůrka mě fakt dostala. Se čtyřicítkou jsem proležel první noc. Hostitelé se na mě občas přišli podívat a dokonce i na pocení jsem něco dostal. O lékařskou péči jsem si netroufal žádat. Věřil jsem, že to zvládnu a v případě nouze nejvyšší se někdo rozhodne se mnou někam zajet. Druhý den teplota klesla na 39, což mi zaručovalo jednodenní pobyt v posteli. Pak přišla další divoká, propocená noc, po které mi ráno hostitel oznámil, že večer půjdu pouze na trénink dospělých. „No, tak to jste mi udělali opravdu radost,“ mumlal jsem si pro sebe.

Jakoby se vše odehrálo dnes, tak živě si pamatuji svůj večerní trénink. Inu, dle japonských zvyků jsem byl téměř fit. Vždyť jsem byl pouze 38 stupňů teplý. Úsměvné narážky na gajdžina, který musel zůstat v posteli, mě zpočátku štvaly, avšak později mě nechaly klidným, nikoli však chladným. Při tréninku jsem se konečně pořádně, po japonském způsobu, vypotil a od dalšího dne mi tudíž nic nebránilo jet opět na plný výkon.

Zotaveného a plného energie, mě čekala účast na zajímavé kulturní události – macuri o mikoši (druh lidové slavnosti – svátek). Mohl jsem se jí prý zúčastnit. Jenže ono slovo „mohl“, v podstatě znamenalo musel. Ostatně, na tuto lidovou veselici přijeli i moji kamarádi - cizinci z Tokia. Společně jsem zaprotestovali, poté co nás místní chtěli obléknout do svérázného oděvu – fundoši (podobný bederní pás jako používají zápasníci sumo), čímž jsme tuto vyhlášenou, televizí přenášenou, tradiční slavnost ochudili o jednu z hlavních atrakcí. Vidět cizince běhat s holými zadky. I tak jsem si užil nových poznání až, až. Nejvíce však moje záda a kolena.

Slavnost totiž spočívala v tom, že jsme, coby hosté města Ičinomia, nesli spolu s dalšími občany o mikoši (nosítka se svatyní, vážící zhruba pět metráků) na posvátné místo vzdálené asi osm kilometrů. Nesli? Ne, my stále jen klusali. Průběžně jsme se střídali v nesení o mikoši, a tato výměna nosičů probíhala za provozu. Unavený nosič vždy uvolnil místo čerstvému. Organizace střídání byla dokonale japonská, včetně signálů k opuštění nosičova stanoviště. Vše bylo prosté. Unavený nosič dal zvednutím ruky znamení k jeho vystřídání. Odpočatý nosič plácnul, nebo spíš praštil toho unaveného chudáka do holých zad a ten buď únavou, nebo bolestí bleskově opustil své místo, které vzápětí zaplnil nosič odpočatý. Díky své výšce jsem na místě nosiče běžel vždy silně pokroucen, a tudíž dával svým kolenům pěkně zabrat. Ta si krátce po doběhnutí začala intenzivně říkat o rehabilitaci. Při běhu se mi chvílemi vybavoval výrok z filmu Knoflíková válka – „kdybych to byl býval věděl, tak bych sem byl býval nechodil“. Odmítnout účast na této jedinečné kulturní akci však znamenalo přivřít si mnoho japonských dveří.

O pár let později jsem si přijel do další „vesnice“ pro další poznání. Do roku 1998 se kolena zhojila a já si v rámci své třetí cesty do Japonska udělal výlet na Hokkaido. Bylo to v době konání zimních olympijských her. „Vítejte v Edgaru, pane Hotovec,“ přivítal mě česky pan Hitomi Uematsu, náš bývalý učitel kendó z dob, kdy v Praze působil na japonské škole. „ Již jste někdy běžel na běžkách?“ zní jedna z prvních otázek. „Ano.“ Naštěstí to nemusím počítat. „Jednou jsem již běžel,“ sděluji požadovanou informaci a vzpomínám na aktivitu, která mne nijak neoslovila. „Tak to je výborné, zítra se tu koná vyhlášený závod na lyžích a my poběžíme dvacet pět kilometrů,“ oznamuje mi s naprostou samozřejmostí pan Uematsu. No, tak to je super, ulevuji si v duchu. „Kdybych to byl býval věděl …“

„ Ale já nemám nic na sebe,“ sděluji panu Uematsu s pocitem naděje na lepší zítřek. To nevadí, já už jsem to domluvil, radostně mi sděluje hostitel. Vzápětí nasedáme do auta a vyjíždíme na okružní cestu městem. V jednom domě mi půjčili lyže, v druhém boty, ve třetím kalhoty a tak to šlo dál, dokud jsem nebyl vyzbrojen a vystrojen. Závěrečná cesta vedla k řediteli školy, kterého jsem měl zítra s panem Uematsu doprovázet. Vzájemné představení, výměna vizitek a úklony zabrali opravdu pár minut a již jsme se přesouvali na další místo. Moje poslední chmury, zda trasu uběhnu, rozptýlil můj hostitel informací o dědečkovi. Měl na mysli svého tchána. „Dědeček zítra poběží sedmdesát pět kilometrů,“ konstatoval s naprostou samozřejmostí.

„ Cóó? Neskrýval jsem překvapení. „A kolik je dědečkovi let?“ vyzvídal jsem. „Letos mu bylo sedmdesát pět,“ odvětil můj přítel. Aha, tak to jo, to je naprosto normální, říkal jsem si v duchu. Kolik je komu let, tolik kilometrů běží. A proč se také divit, vždyť mě v Japonsku každou chvíli někde proháněl se šinajem nějaký osmdesátiletý divoch. I tento „zákon vesnice“ jsem přežil bez úhony, jen kotníky měly jiný názor. Opět jsem si uvědomil, že nebylo možné se vzepřít a říci NE, já nepoběžím, mě to nebaví. Ještě k tomu bylo ráno 23 stupňů Celsia pod nulou. Kdybych odmítl, postavil bych pana Uematsu do složité situace. Buď by se musel věnovat mě, který jsem za ním vážil tak dalekou cestu, nebo by musel splnit své loajální povinnosti vůči řediteli školy, kde dělal zástupce. K každém případě by jednoho z nás musel „odmítnout“. Já však respektoval „zákony vesnice“ a vše tudíž proběhlo bez potíží a ke spokojenosti všech.

A jsem zpět v šatně. Naši „rodinnou hrobku“ se zatím podařilo trochu vyvětrat, anebo …? Že bych i zde přijal zákony vesnice na jejíž půdě praktikuji kendó? Kolik takových „zákonů vesnice“ v dnešní době globalizace asi je? S čím vším se musí našinec vyrovnávat, když je každou chvíli v jiné firmě. Třeba právě do takové „vesnice“ budu za chvíli směřovat a dojednávat akci, při níž bych měl přiblížit „pravidla vesnice další“. Dost možná to všechno není o žádných pravidlech, nýbrž o každém z nás.