„ Láďo, kolik hodin denně cvičíš?“ ptá se mě Jirka. „Jak kolik hodin? Na to nemám čas! Maximálně třikrát týdně dvacet minut. Pak se již nedokáži soustředit,“ sděluji. „No to není možné, to mi neříkej,“ nevěřícně kontruje Jiří a je vidět, že mi opravdu nevěří. „Já cvičím až dvě hodiny denně, a tobě to jde viditelně lépe,“ pokračuje v hovoru. „A s čím cvičíš? Já si pořídil vodovodní trubku, abych zároveň posílil svaly,“ konstatuje. „Nóó … váhám s odpovědí, opracoval jsem si nohu od stolu, abych se vešel do obýváku, ale když cítím únavu, nechám toho. Vždyť snad nejde o posilování, nýbrž o schopnost pochopit pohyb?!“ snažím se mluvit jako zkušený. Týden po týdnu plynul. Jirka šel svojí cestou, já také. On se stále kontroloval, dával si cíle. Já, přestože jsem nebyl o moc lepší než on, jsem musel sledovat a opravovat druhé. Dá se říci, že v průběhu výcviku jsem prakticky neměl čas zabývat se sám sebou. I nyní se podivuji, jak bylo možné, že mě lidé brali, následovali a nereptali.

Aniž jsem si to tehdy uvědomoval, stala se moje „nevýhoda“ výhodou. Moje mysl nebyla průběžně upoutávána chybami, které musím co nejdříve odstranit. Byla soustředěna na druhé. Zdokonalování přicházelo, aniž tím byla jakkoli zaměstnávána moje vlastní mysl. Jen jsem trpělivě pokračoval v tom, co mi vysvětlil učitel. Ostatně, při každém tréninku moje oči ulpívaly na čtyřech znacích, které pro nás napsal pan Giga. Byl to jakési etický či morální kodex, určený všem příchozím adeptům kendó a nejen jim. Jeden za znaků se četl - nintai.

Čas plynul a já si dlouhá léta neuvědomoval plný význam této kaligrafie. Až mnohem později mi došlo, co nám chtěl pan Giga napsáním znaku nintai (trpělivost), sdělit. My vnímáme trpělivost jako schopnost vytrvat u zvolené aktivity od určitého okamžiku do dané konkrétní doby. Stanovíme si cíl a ten se snažíme v určitém čase realizovat. Tento způsob však není cestou bojových umění. Dle mého chtěl říci, že být trpělivý lze vysvětlit jako schopnost klidné vytrvalosti. To znamená, pracovat aktivně se zaměřením na určitý cíl, aniž bychom si stanovili, jak dlouho bude nutné pracovat a kdy ho dosáhneme.

Náhle se mi začínají vybavovat situace, kdy jsem si cíle stanovoval a … mnohdy nebyl s to je dodržet. Přestože si myslím, že dokáži být trpělivý, tyto situace mě značně frustrovaly a odrazovaly od dané činnosti. Například: učil jsem se angličtinu a dal si za cíl naučit se za týden určitý počet slovíček. Pak mi ale do učení něco přišlo, zatímco jindy slovíčka do hlavy nelezla a sebemrskání bylo na světě. To je hrozný, ty se to snad nenaučíš, Láďo. Jsi jazykový antitalent, neschopný se přinutit, apod. Spustil jsem vlnu sebekritiky. Kde byla tehdy moje trpělivost?Jak přirozeně mi tato vlastnost fungovala v kendó a jak „nefungovala“ v životě.

Vzpomínám na zápas s japonským šermířem obrovité postavy. Již od pohledu vzbuzoval úctyhodný respekt, téměř strach. Těsně předtím, než jsem se s ním pustil do křížku já, doslova zametal se všemi, kteří stanuli před hrotem jeho bambusového meče. Tak to se máš na co těšit, říkám si v duchu a vzájemně se zdravíme. Jak na něj, kde začít? V duchu probírám své možnosti a snažím se zvolit správnou strategii. Zkusím to na předloktí. Je rozhodnuto, cíl je stanoven.

Obr se téměř nehýbá, jen strašně řve a zapichuje do mě své oči. Nenápadně, abych tenhle balvan neuvolnil, se snažím dostat do výhodné pozice. Teď! Vyrážím jako kobra. Cíl je stále ještě na původním místě. Už jen pár centimetrů a meč dopadne. Jóó, si dobrej Láďo! Chválím se, avšak předčasně. Hora se pohnula. Ustoupila o kousek, aniž by se můj cíl přemístil. Sekám do prázdna, nedokáži se zastavit a vzápětí … se hora opět pohnula. Tentokrát však směrem ke mně. Srážíme se, ale jen na pár vteřin. Neznámá síla mě odráží kamsi do prostoru. Připadám si jako odražený projektil. Nevzdávám to však. Nabírám odvahu a jdu do toho znovu. Opět stejný cíl. Jak bych asi dopadl, kdybych útočil na jeho hlavu, která je o poznání dál. Vzdálenější cíl. Vše se opakuje pouze s tím rozdílem, že jsem málem skončil na zemi. Stále s větší urputností se snažím „překvapit“ ho útokem na stejné místo. Ustrnul jsem. Něco svázalo moji mysl. Vůbec nevím, co si počít, kam a jak zaútočit.

Z mých úvah mě však vytrhuje jeho útok. Ladně, leč na obra jeho druhu děsivě rychle přemisťuje svoji hmotu směrem k mojí maličkosti. Strnule zírám, doslova fascinován. Všechny moje myšlenky jsou náhle pryč. Zachraň se, doslova ječí můj vnitřní hlas. Obrův bambusový meč, připomínající kyj, se blíží spolu s ním. Již cítím tu energii, která má dopadnout na moji hlavu. Někdo za mě zvedá můj meč a nastavuje ho do rány. Řach. Meče se srážejí. Jsem zachráněn. Chyba! Nejsem! Hora do mě vráží a já … připadám si jako letadlo, kterému právě bylo uděleno povolení ke startu. Kolečka, vlastně moje nohy překonávají zemskou přitažlivost. Odlepuji se od ranveje a cestuji neznámo kam. Vlastně jó, vím kam letím … ke zdi. Ještě vnímám jak zvedá paže s mečem, aby mi dal dárek na cestu. Neváhám, nepřemýšlím, využívám prostoru který mi vytváří a tluču do něho. Třesk – dóóóó, … ne není to začátek vulgárních slov. To se dopad mojí bambusové čepele mísí s mým výkřikem při zásahu jeho trupu. Kdo to byl, kdo to udeřil? To my, tvé pudy a instinkty, hlásí se o zásluhy „autoři“ zásahu. Obr se ode mne rychle vzdaluje. Přesto ještě registruji překvapení v jeho očích a následné uznalé pokývnutí.

Při své cestě vzad míjím řadu čekatelů na podobný let, kterým teď cestuji já. Zdvořile mi dělají místo a já jim v tom fofru ani nestíhám děkovat. Nohy se občas dotknou země, avšak připadá mi, jako bych na nich měl brusle a zrovinka mi uklouzly. Obr se stále ještě rychle vzdaluje … stěna blíží. Buuuch! Konečná, vystupovat … vlastně, vstávat, obr čeká. Zvedám se a cupitám k němu o něco moudřejší.

Nedávej si žádnej cíl, Láďo! Bojuj, pouze bojuj, a dej do toho vše, co ses naučil. Důležité je bojovat, nikoli se teď snažit o jeden zásah. Proces tvého zdokonalení je důležitější. Zásahy přijdou. Věř mi! Přišly! Teď jen, abych na to nezapomínal v životě …