Myšlenky si začínají vynucovat moji pozornost. Tam je to bohužel podstatně slabší, přiznávám si a vracím se v myšlenkách k panu Ogino. Tak v jeho případě to funguje. Vzpomínám.

Účastním se dětského tréninku. Sedíme v seiza a učitel k nim hovoří. Občas padne moje jméno. Kolena mě bolí, ale snažím se vydržet. Ostatně, sedím s učitelem před dětmi a velice dobře vnímám jejich pohledy. Sledují mě. Konečně se zvedáme a cvičení se dostává do normálních kolejí. Snažím se být ohleduplný a šetrný. Chyba. „Musíte být „kibiši“ (přísný),“ upozorňuje mě pan Ogino. Snažím se, ale nedokáži být jako on. Tu a tam některé děcko srazí na zem, ale vzápětí mu dává poznat svoji laskavou tvář. Škoda že nerozumím, nadávám si v duchu. Ještě volný zápas a konec.

Opět sedáme do seizy a učitel zase mluví. Pak jsem znenadání vybídnut k zápasu s ním. Dělám, co umím, ale nemám šanci. Vítězí a znovu usedáme. Mé znalosti japonštiny mi umožňují pochopit, že mluví o našem zápasu. Vše končí a mně se dostává vysvětlení. Lámanou angličtinou doplňuje to, co jsem nepochopil z jeho výkladu.

„ Víte Hotovec san, dětem je třeba dát víc než pouhé pohyby. Dětská hlava je jako prázdný pohár. Čím více do ní nalijete dobrého, tím méně se tam vejde špatného!“ vysvětluje a já vše v duchu srovnávám. S Kjumeikanem, s Ičinomií, s přístupem u nás. Jeho pojetí je mi tak blízké a inspirující. Jeho pojetí tréninků mi potvrzuje, že samotné pohyby jsou pouze nepatrnou částí toho, co kendó opravdu je a co má člověku něco dát. Uvědomuji si, že sensei takto hovoří nejen k těm nejmenším, ale též dorostu, pokročilým studentům i dospělým. Moje myšlenky se na okamžik vrací na náš trénink v Praze. Vybavuji si, jak je moje „filozofování“ některým lidem u nás proti srsti.

„Říkal jsem dětem, aby si vzali ponaučení z našeho zápasu. I malý člověk může zdolat velkého. V životě to bude platit dvojnásob,“ dodává a pokračuje. „Mluvil jsem také o vás. Porazil jsem vás, přestože jste větší a silnější, avšak“ … čekám co přijde, … „vy jste Čech a přesto jste se naučil kendó lépe, než mnoho Japonců. Chápete naši kulturu, jezdíte do Japonska abyste se učil něco, co je vaší kultuře velice vzdálené. Nelitujete prostředků ani času. Vaše kendó má japonského ducha. Jsem rád, že k nám jezdíte. Jste velice dobrý příklad pro naše děti,“ dodává.

Rozumím mu. Toto je moje cesta, moje pojetí. Tudy půjdu, říkám si v duchu. Ano, jemu nejde pouze o sportovní výsledky jeho žáků, nýbrž o mnohem víc. Uvědomuji si, že v něm nejen malé děti nacházejí víc než trenéra, víc než učitele. Mají v něm jakéhosi rádce, pomocníka, „otce“.

Hlavou mi letí řada vzpomínek na tohoto muže a jeho činy. Jak nepřístupný se mi zdál, když jsem ho viděl poprvé a jak jsem později litoval, že neumím japonsky. Jako dnes vidím okamžik, kdy jsme proti sobě poklekli a já z jeho rukou přebíral dar, který se jen tak někomu nedává – japonský meč katanau. Ani tato událost však nezastínila řadu běžných situací, kdy své mistrovství dokazoval bez meče a mimo dódžo. Takový byl sensei Jasumiči Ogino.