Amsterodam 1989. Škoda 120, můj bratr Miloslav, Radko, Hana a já jsme šťastně přežili cestu na naše první mistrovství Evropy kendó. Přijetí je úžasné. Všichni se k nám chovají, jako kdybychom sem odjakživa patřili. Padá z nás tréma a těšíme se na atmosféru soutěže. Organizace klape a již stojím poblíž zápasiště a vyhlížím svého prvního soupeře na tomto klání. A je to tady. Nastává historický okamžik, který mi v danou chvíli vůbec nedochází. Dělám první krok do zápasiště na evropské scéně.

Úklona, rei. Zdravíme se a začínáme. Naše síly jsou celkem vyrovnané. Můj soupeř má sice vyšší technický stupeň, ale já vyrovnávám tento handicap bojovností. Jsem zasažen jako první, ale nevzdávám to. Za pár okamžiků je vyrovnáno. Do konce zápasu chybí několik vteřin, když soupeřův sek dopadá na moji hlavu podruhé. On okamžitě pokračuje druhým zápasem, já čekám. Jeho současný a můj nastávající soupeř je Brant z NSR, jeden z horkých kandidátů na mistra Evropy. Alespoň dle mých dosavadních zkušeností. Němec má jasně navrch, avšak způsob, jakým zápasí, mě popuzuje. Síla, hrubá síla a zase síla. Je až přehnaně tvrdý. Ostatně, již jsem párkrát viděl jak tvrdě, na hranici únosnosti a bezpečnosti dokáže zápasit. Pokaždé jakoby dával najevo svoji nadřazenost nejen technickou, ale zejména osobní. Vyhrává.

Nyní nadešel můj čas. Nemám co ztratit a vzdor vůči jeho pojetí mě vyburcovává. „Se mnou ti to takto nepůjde,“ říkám mu v duchu. On, jist si sám sebou, začíná vlažně. Tebe smáznu rychle a snadno, jakoby čišelo z jeho jednání. To ještě netuší, jak strašně se plete. Hotoveček se rozvášnil a doráží na Němce jako sršeň. Ten přidává na síle i tvrdosti. Tento způsob však může fungovat pouze za předpokladu, že se ho někdo snaží zastavit. Jak říká kamarád, „když to nejde silou, tak to půjde ještě větší silou“. Toto pravidlo však v kendó nemusí fungovat. Český sršeň opět nalétává, uhýbá a znovu útočí. Brant náhle ztrácí orientaci. Zběsile odhání dorážející nebezpečí, ale to v zápětí bzučí z druhé strany. Síla je německému favoritovi na nic. Zklidňuje proto a volí jinou taktiku. Zpomaluje tempo a doslova mě uspává. Jeho zkušenosti slaví úspěch a v krátké době mě zasahuje podruhé. Hrubá síla na mně neplatila, ale klidnou formou mě dostal.

Myšlenky teď přeskakují k mému prvnímu prověření bojem v tokijském Kyumeikan dódžu. Tehdy jsem netušil, k čemu měl onen výprask sloužit. Dnes, s odstupem času věci zapadají jedna do druhé mnohem jasněji. Pana Kubo nezajímaly moje techniky, nýbrž to, jaký jsem. Mentální vlastnosti se ovšem dají zjistit pouze v krizových situacích. A takovou situací zápas, zejména na hranici totální fyzické vyčerpanosti, je. To, co poznal, bylo používáno při každodenních jednáních.

Když se dnes vracím ve vzpomínkách zpět, vybavuje se mi mnoho situací podobných té s Brantem. Pokud jsem držel meč v ruce, dokázal jsem být sám sebou. Respektoval jsem začátečníky, byl přísný k pokročilým a neprodal svoji kůži lacino v soubojích se silnějšími.Když jsem meč odložil, bylo vše jinak. Jako kdybych někam hluboko do sebe uložil své vlastnosti bojovníka. Byl jsem to já, ale jiný.

Svému okolí jsem mnohdy dovolil mnohem víc, než bylo zdrávo. A ještě jsem se mnohdy cítil provinile za to, že nedokáži věci dělat tak, jak si je přejí druzí. To, co nikdy nedokázali ani ti sebesilnější soupeři - zlomit mě - jsem dobrovolně dělal sám. Všem jsem ukazoval jen tu krásnou stránku svého meče. Mojí povahy. Sám v sobě jsem pěstoval pocit nedokonalosti. „Ještě toho umíš moc málo, musíš se stále učit.“ Takové a podobné myšlenky mi často létaly hlavou. Vliv na to mohla mít i setkání s učiteli, kteří cvičili čtyřicet, padesát i více let. Přesto jsem od nich nikdy neslyšel že umí, nebo že pochopili kendó.

Jednou mi můj přítel Willem z Holandska vyprávěl o nápisu v dódžu jeho japonského učitele. Stálo tam: „Uč se!“ Ten nápis tam byl při každém jeho příjezdu. Byl tam, aby každý den připomínal, že je stále co zlepšovat. Já si z toho však postupem času vytvářel představu vlastní nedokonalosti, s níž ruku v ruce šla přehnaná skromnost. Přitom - každý den jsem byl dokonalý. Každý trénink jsem uměl a chápal víc. Každý den jsem byl tím sršněm, který proháněl Branta na mistrovství kendó. Ale já to zřejmě mnoho let nechtěl vědět.

Dovolil bych si proto závěrem upravit název tohoto příspěvku. „Dle toho, jak dokážeme sami sobě porozumět a se sebou vycházet, bude se k nám chovat okolí.“