Když jsem se tehdy dověděl, že se pan Tomi věnuje kendó, neváhal jsem ani okamžik a nabídl mu možnost praktikovat kendó-vypustit slovo s námi. Bylo tu hned několik důvodů pro jeho pozvání. Chtěl jsem svým žákům dát příležitost k setkání s člověkem, který se po dlouhá léta věnuje japonskému šermu. Pro mne osobně byl pan Tomi velkou inspirací a „přivezl“ sebou i trochu toho Japonska, po kterém se mi již dlouho stýskalo. Jako učitel jsem mohl nasávat něco nového a našemu japonskému hostovi jsem umožnil praktikovat to, co ho po léta vnitřně naplňovalo. Vraťme se na okamžik k našemu prvnímu společnému tréninku.

„Kterým směrem je východ, zeptal se pan Tomi poté, co shlédl prostory našeho podzemního dódžo, které je spíše zrcadlových či tanečním sálem, než prostorem vhodným pro praktikování bojových umění. Poskytl jsem upřesňující informaci a po úvodních pozdravech jsme začali. Pan Tomi se soustředil na procvičování základních technik. V závěru udělal radost i těm, kteří již praktikují v bógu. Hodina uplynula velice rychle a já požádal pana Tomiho o zhodnocení. Ve tvářích přítomných se zračí zvědavost a náš host se pouští do hodnocení. „Jak dlouho již praktikujete?“ zní dotaz. Tři, pět, sedm měsíců. „Hmm,“ pochvalně kýve hlavou náš dnešní učitel. „Na tak krátkou dobu jste zvládli opravdu hodně,“ nešetří chválou.

„Musíte však být také správně ustrojeni,“ dodává. „Kendó je bojové umění džentlmenů.“ V zápětí se pan Tomi soustřeďuje na vysvětlení, jak má být správně oblečeno keiko-gi a hakama (suknice). „Způsob, jakým se obléknete svědčí o vašem přístupu ke kendó, ale nejen k němu. Je to ve své podstatě součást výcviku. Nikdy tuto oblast nepodceňujte,“ dodává a mnozí jsou zjevně překvapeni. Následuje chvilka, kdy pan Tomi očividně hledá to nejpodstatnější, co by nám chtěl ještě sdělit. „Vaše kamae (postoj, držení těla) musí být přirozené, uvolněné a vzpřímené. Meč nedržte křečovitě.“ Následuje další, krátká odmlka. Na samý závěr zní z úst pana Tomi něco, co mi hluboce utkvělo v mysli. „V každém okamžiku, kdy praktikujete kendó, musíte myslet na vítězství.“ Netrpělivě čekám, jakým směrem se bude ubírat tok myšlenek našeho hosta.

„Na vítězství samozřejmě myslíte, když z někým zápasíte, ale musíte na něj myslet i v okamžicích, kdy čekáte, než na vás přijde řada. Nedívejte se na zápasící jen tak, bez myšlenek. Snažte se přečíst si vašeho budoucího soupeře, učte se z toho, co a jak dělá, dívejte se na zápas a snažte si uvědomit, jak byste se v které situaci zachovali vy. Neztrácejte čas pouhým čekáním. Dívejte se a učte se. Dívejte se a myslete na vítězství. V každém okamžiku myslete na vítězství.“

Tak to byla lekce. Moji žáci možná čekali něco jiného. Nevím jak kdo, ale já byl nadšen. Pan Tomi se trefil přímo do černého. Náhle mi došlo, že jsem v sobě za celá ta dlouhá léta neživil myšlenku na vítězství. Ano, bojoval jsem vždy jako o život, nikdy jsem svoji „kůži“ neprodal lacino, avšak myšlenka, myšlenka na vítězství v mojí mysli nebyla. Ta hlavní, která moji mysl zaplňovala, vždy souvisela s vlastním zdokonalováním a snahou být dobrým učitelem. Vždy jsem spíš myslel na to, jak nabyté informace předat druhým. Přitom jsem v mnoha rčeních četl něco podobného, co řekl pan Michno Mičio Tomi. Na několika příkladech vám je připomenu.

Člověka utváří jeho víra. Je tím, čemu věří. (Bhagavat Gíta)

Náš život utvářejí naše myšlenky. (Marcus Aurelius)

Život bez víry ztrácí cenu. (T.G. Masaryk)

Zbavte svou mysl slova – nelze. (Samuel Johnson)

Nestačí vědomosti, musíte je použít. Nestačí vůle, musíme ji vykonat! (Johann W. Goethe)

Při večeři na rozloučenou, před odjezdem pana Tomiho do Japonska, zaznělo opět mnoho zajímavých názorů a Mičio Tomi mi něčím připomněl mého prvního učitele, pana Tórua Gigu. Čím mi jej připomněl? Třeba tím, jak málo možností „cvičit“ kendó jsme měli a jak moc mi v tak krátkém čase dokázal dát. Slova „myslete na vítězství“ se mi od té doby začala vybavovat stále častěji. A nejen to. Vítězství začala přicházet.