Jó, kdyby to tak byla pravda, letí mi hlavou při čtení tohoto rčení. V duchu si vybavuji pozitivní, ale též negativní příklady jednání mužů, kteří dosáhli v nějakém umění mistrovství. Tak, tentokrát jsem asi šlápl dost vedle, říkám si a namáhám mysl, jak začít. Stále se mi však vybavují spíš negativní, než pozitivní příklady. „Konec dobrý, všechno dobré. Začni tím, co se ti nelíbí,“ mluvím sám k sobě. Z těch negativních uvedu jen jediný.
Snad nejvíce mne u našich „mistrů“ překvapuje zjištění, jak snadno lze zapomenout na svého učitele. Na ty, kteří byli první a v podmínkách minulého režimu prošlapávali cestu svým nástupcům. Dost možná je to proto, že v dobách minulého režimu bylo možno zdokonalovat pouze pohyby. Hlubší hodnoty zaváněly cizí ideologií, a tak se k našim mistrům nedostaly. V Japonsku jsem se s tím nikdy nesetkal. Ba naopak. Vztah žáků k učitelům kendó byl vždy velmi silný.
Tak a jsme u kladných příkladů. Náhle se mi v hlavě doslova rojí. Uvedu jeden za všechny.
Je to příběh mého prvního učitele, pana Tóru Gigy, kterému vděčím za mnohá poznání, která mě v životě potkala. On mi a mnoha dalším otevřel cestu k japonskému šermu, k pobytům v Japonsku, k naplnění mého klukovského snu. Jako dnes ho vidím když se zapotácel na prvním tréninku poté, co si přetrhl achilovku. Vidím, jak srdečně nás vítá na nemocničním lůžku, jak opíraje se o hůl, rozdává rady, učí nás první kroky a pohyby mečem. V duchu znovu prožívám naše loučení při jeho definitivním odjezdu do Japonska .. „Přijeďte se učit kendó k nám, do Japonska,“ zní mi v uších jeho slova. Opět otvírám jeho dopis a čtu: „Věřím, že se Váš sen navštívit Japonsko stane pravdou.“ O rok později se znovu setkáváme. V Tokiu.
Následují další setkání. Při mých cestách do Japonska jsem se na více než sto procent mohl spolehnout, že mne bude čekat na letišti a poskytne zázemí v jeho domě. Vše, na čem jsme se kdy domluvili, se beze zbytku realizovalo. Nemohl-li pan Giga, zařídila potřebné jeho žena Sumiko. Nikdy neopomněl poslat novoroční pozdrav nebo přání k narozeninám. To poslední přišlo z Havaje. Byla to však jeho cesta poslední. Pozdrav napsal v den mých narozenin a … tentýž den zemřel.
Odešel, avšak projevy jeho přízně zůstaly a žijí dál. Někomu by mohly připadat málo hmotné. Ono však nešlo o hmotné statky, nýbrž o činy. Přestože jsem kvůli jeho zranění nikdy neměl příležitost poznat jeho mistrovství v ovládání meče, mistrem zajisté byl. Svá slova měnil v činy a nikdy nezněla do větru. Naplňoval tak jiné japonské rčení: „Své sliby dávej pomalu, a plň je rychle!“
Mohl bych zmínit další jména, ale k nim by náleželo napsat i podobné příběhy. Na to však v této knize není dost prostoru. O nich tudíž někdy příště. Díky panu Tóru Giga jsem poznal ostatní. Proto si právě on i nadále zachová prvenství, přestože ani slova mnoha dalších nezněla do větru.