„Český samuraj“, jak mě mnozí začali přezdívat, si to bez bázně a hany s mečem v ruce směle „rozdával“ s bojovníky různé úrovně, pleti i věku po celém světě. Dokonce i na japonské půdě. Přijímal a rozdával rány, ale nikdy nezapomínal vnímat i to, co kolem zápasiště bylo jiné. Řada věcí byla jasná hned, zejména zásahy, avšak mnohé odlišnosti japonské kultury a způsoby chování Japonců mi docházely až s odstupem času.

Uvědomoval jsem si, jak cenné mohou být právě tyto odlišné pohledy na stejnou věc pro kohokoli z nás.
Již v průběhu svého prvního pobytu v Japonsku (bylo to v roce 1990) jsem se rozhodl napsat knihu. Cítil jsem potřebu přiblížit Japonsko z jiného než turistického úhlu. Doslova jsem toužil předat všechno, co jsem do sebe přímo nasával. V mnohých učitelích, s nimiž jsem se setkal, stále žil duch dávných samurajů, kteří po dlouhá staletí vládli zemi vycházejícího slunce. Díky nim jsem tudíž měl mnoho příležitostí nahlížet do nejzazších, pro mne mnohdy nepochopitelných, zákoutí života Japonců.

S každým dalším pobytem v této zemi však ve mně spolu s novým poznáním rostl jakýsi pocit nejistoty. Stále častěji jsem si říkal: „Jak můžeš něco psát, když toho víš stále tak málo?“ Každá mnou poznaná skutečnost byla jen dílčí „pravdou“ té celkové, kterou jsem doposud nebyl s to plně odhalit. Přestože si uvědomuji, že nedokážu proniknout k samému jádru japonských zvyků, myšlení a chování Japonců, rozhodl jsem se psát.

Má mysl již dlouho překypuje tím, co bych rád předal. Proto se moje ruka chápe pera místo katany, aby zhmotnila pohyby mečem a vše, co se mezi jednotlivými nápřahy a seky odehrálo, ve slova. Část mých poznatků tak dostává příležitost dojít časem k těm, kteří je hledají a kterým, jak věřím, mohou pomoci. Ponořte se spolu se mnou do mozaiky zážitků, jež mě v průběhu více než dvaceti let hledání a praktikování bojových umění potkaly.

Za názvem knihy Cesta srdce se vlastně skrývá nespočet různobarevných střípků poznání, která jsem po léta sbíral a skládal jako mozaiku. Ano, mozaika i Cesta mají něco společného. To, co nám Cesta přinese, odrazí se i na mozaice. Přibude do ní další skleněný střípek, o který bude zítra, za týden, rok, náš obraz větší. I já zprvu viděl krásu a barevnost sklíček a kochal se jí. Postupem času se však začala měnit v zrcadlo. V něm jsem pak viděl zcela jinou tvář bojovníka. Jeho obličej nechránila přilba, nedržel meč v ruce. Byla to tvář bojovníka, jakým je dnes a denně každý z nás. Jen vnější projevy našich každodenních „bojů“ se liší.

Byl bych rád, kdyby něco z toho, co budete číst, přispělo k vašim vítězstvím. K nalezení vnitřního klidu a životní harmonie.