Jó, to se snadno řekne, ale mnohem hůř dělá, letí mi hlavou při pohledu na toto rčení. Jen se tomu nevyhýbej Láďo a koukej psát. Alespoň sám sobě dokážeš, že jsi se nad vlastní křivdy povznesl. Nebo máš strach mluvit o nepříjemných situacích a jak jsi je zvládl? Jen zalov v síti svých vzpomínek. Tak dobře, ty moje pokušení. Na něco si vzpomínám. Toto rčení mi připomnělo situaci, která ve mně dlouhá léta zanechávala hlubokou ránu. Cítil jsem ji jako křivdu na sobě samém, na našem kendó i na učení, které se mi ze strany japonských učitelů dostávalo. Dá se říci, že to byla křivda na kultuře, která mě oslovovala, avšak já ji vnímal příliš osobně. Dlouho, dlouho jsem nebyl sto, pustit ji z hlavy.
Není vůbec podstatné zabývat se detaily situace, která již zmizela v propadlišti dějin. Zejména proto, že na minulosti, již nelze nic změnit. Lze se však poučit pro budoucnost. Tento příběh z oblasti bojových umění by mohl nést název „Velké hara.“ Vysvětlit co se skrývá pod slovem „hara“ by zabralo mnoho stran. Pro naši potřebu postačí vědět, že se jedná o spodní část břicha. Toto místo bylo Japonci považováno za centrum lidského života a zdroj jeho síly. Já se však setkal s dalším, velice zajímavým vysvětlením.
Situace, která se kdysi udála, souvisela s mými aktivitami v oblasti kendó. Jako předseda organizace jsem měl podpořit jistý projekt. Podle japonského způsobu se očekávalo, že předseda organizace zajistí, aby všichni její členové projekt podpořili. Fakt, že žijeme v Čechách nikoli v Japonsku, nebyl brán jako argument. Zvídavá česká povaha však měla spoustu dotazů týkajících se jak projektu tak jeho iniciátora. Rovněž není nastavena na direktivní jednání, zejména, když samo vedení je na vážkách, zda aktivitu za daných podmínek a situace podpořit, a jak. Zkrátka, nesplnili jsme očekávání. Ve své podstatě však nezklamali členové organizace, nýbrž já, její vedoucí a zákonitě muselo přijít to, co také přišlo. Hotoveček, šel na kobereček. Před zástupci velvyslanectví jsem byl mým bývalým „vzorem“ a „učitelem“ zpovídán, bylo mi kázáno a vytýkáno. Užijte si to se mnou.
„Proč jste osobně nepodpořil a nezajistil podporu projektu a jejího iniciátora. Víte co všechno podstoupil pro to, abyste u vás mohli …“ Osočení se na mne jen sypou. Připadám si, jako když mě někdo zatlouká palicí do země. „Copak nevíte, že je to projekt významného japonského učitele a osoba propagující projekt je v Japonsku hvězdou?“ pokračuje smršť slovních ran. „Ale vždyť já … “ snažím se kontrovat. Přichází však další rána. „V Japonsku jste dostal meč, který si nezasloužíte!“ doslova vyštěkl svoji kritiku a jeho oči se na mě dívají až nenávistně. Trefuje se do černého. Takhle urážet za všechno, co jsem do té doby pro kendó udělal?
Nikdo z přítomných Čechů, členů naší organizace však nereaguje. Žádná podpora z jejich strany nepřichází. Jsem v tom sám. Zřejmě vědí proč mlčí, dost možná by jejich reakce jen přilila olej do ohně. Snažím se najít uklidňující vysvětlení pro nereakce mých kolegů.
„Měl byste meč prodat a peníze věnovat na podporu projektu!“ pokračuje v útoku Japonec. Další rána do černého. Zklamání. Rozhořčení. Nemám šanci se bránit, protože podle japonských způsobů je vše špatně. Jakákoli obrana je zbytečná. To jsi uhodl. Nic neprodám! Pokud mi dárce tohoto meče řekne, že ho mám prodat, pak to udělám, říkám mu v duchu a do mého pohledu se krom zklamání promítá odpor a uzavřenost. Jistě musí cítil, jak jím opovrhuji a tak se zřejmě snaží ranit mě ještě víc.
„ Máte malé hara,“ vyštěkl náhle a zlostně po mě seká pohledem. Naštěstí v tu chvíli netuším, co je výrokem o malém hara myšleno a jak mě uráží. Až později mi bylo vysvětleno, že mít malé hara znamená něco jako „malý člověk“. Nikoli výškou nebo váhou, nýbrž názory a životním postojem, zkrátka nýmand, absolutní nula. Člověk s „velkým hara,“ dokáže obětovat malé věci pro dosažení velkých.
Takže naše, tehdy již desetileté úsilí organizace kendó, její členové, kterým měl projekt pomoci, to jsou „malé věci“. Být Japonec, asi bych ho tehdy musel vyzvat na souboj, nebo spáchat seppuku. Já se trápil. Mnoho z hodnot kterým jsem věřil, se zhroutilo.Tento den jsem podstoupil nejkrutější „trénink“, jaký jsem kdy v kendó zažil. Vzpamatovával jsem se z něho řadu let a dá se říci, že zásadně poznamenal moje další aktivity v dané oblasti.
Potvrdilo se, jak vážně mohou ranit slova. Než se rána po nich zacelila, zhojilo se mnoho jiných zranění. Říznutí mečem počínaje a přetrženou achilovkou konče. To vše jen proto, že jsem onu křivdu nedokázal pustit z hlavy.