Japonsko, nejmenované dódžo v nejmenovaném městě, sensei XY. Zápasíme. Naše pohledy se střetávají a On s výkřikem raněného zvířete útočí. Jeho 5. dan je proti mému 2. danu jasnou výhodou, stejně jako letité zkušenosti. Snad jen věk a mé odhodlání neprodat svou kůži lacino jsou body na mé straně. Prrrdho… ta sedla. Praštil mě do předloktí, div mi ruku neurazil. Tak to ne Láďo, takhle by ses tou rukou ani nenajedl, povzbuzuji se. Vzápětí chytám stejnou ránu do hlavy. Tak dost! Držím si vzdálenost, hlídám ho, stále se pohybuji a každou chvíli na něj řvu stejně jako on na mě.

Teď! Prašť ho! Dělééj, hnééd … ječí na mě můj bojový duch. „Kotééé!“ vyrážím ze sebe. Práskho! Ta sedla! Teď jsem zas pro změnu zasáhl já. Je očividně překvapen. A já při chuti. „Kotéééé!“ opakuji výkřik i zásah. Zjevně ho to štve a tak razantně útočí na hlavu. Můj bojový duch je však pořád v ráži. Učitel neučitel. Japonec nejaponec. Uhýbám a kontruji úderem na jeho břicho. Nějak jsem ztratil respekt a naopak dostal chuť přidat další zásahy. Ale ouha. „Jame!“ (yame - zastavte) dává mi příkaz k ukončení akcí. Vyčkávám co bude.

„ Malý kiai (výkřik), Hotovec, úder špatný, neplatný!“ vysvětluje sensei. „Musíte takhle, méén,“ řve na mě a vzápětí dostávám ukázkovou ránu do hlavy, druhou pak do ruky. „Wakarimasu ka?“ Pochopil jste? „Hai sensei,“ odpovídám naučeným způsobem a již jsem proháněn z jedné strany na druhou. „Špatně Hotovec, špatně, malý kiai,“ řve a prohání mě dál. Už toho mám plný zuby i nohy, natož plíce. A pořád je to špatně.

Nuž dobrá, když velký kiai, máš ho mít. Vzorově se připravuji na výpad, napřahuji, řvu snad víc než všichni přítomní dohromady a plnou silou nechávám padnout bambusový meč na jeho hlavu. Můj řev neustává ani poté, přestože se tímto rychle zbavuji zbytku svých sil. Očíčka mu jen zamrkají, ale není co vytýkat. A je tu repete. Oči mi při řevu lezou z důlků a mám pocit, že nezvedám meč, nýbrž krumpáč. „Méééén,“ … vlastně spíš ruuup do hlavy, další vzorová technika. Sbírám síly na třetí výukový útok, leč k němu již nemá dojít. Pochopil jsem učitelovy připomínky rychle a ještě rychleji se mi je podařilo uvést v praxi. Očekávám chválu. Ne, vlastně ani ne.

Od samého začátku jsem cítil, jaká jsem pro něho nula, která si dovolila ho zasáhnout. Čekám jen co bude dál. Nic, nestalo se vůbec nic. Jen pozdrav a dál už nebylo nic. NIKDY. Vícekrát se mnou meč nezkřížil. Nevím, co si odnesl ze vzájemného „setkání“ on. Já hodně.