Je leden. Za okny poletuje sníh a já si stále ještě užívám volna. V říjnu přetržená achilovka si nadále říká o rehabilitaci. Sedím, chvílemi pozoruji k zemi se snášející sněhové vločky a snažím se literárně ztvárnit zážitky na své Cestě za poznání japonského šermu. Myšlenky však co chvíli zalétnou ke zraněné noze. Co když nebudu schopen cvičit? Pohled na stále oteklou, jak říkal chirurg, koňskou achilovku, ve mně nevyvolává zrovna optimistické myšlenky. Piš, nech nohu nohou a nemysli na problémy! Snažím se přimět sám sebe k pozitivnímu myšlení, avšak negativně naladěný „červ“ nahlodává moji mysl dál. Znovu a znovu upadám do negativních úvah. Pod stolem se hromadí zmuchlané archy papírů s rozepsanými zážitky. Všechno špatně. „No, to mám zase den,“ mrzutě si polohlasem mumlám pod několikadenní strniště a zakusuji se do tužky ve snaze přimět mysl, aby něco kloudného porodila.

„Crrr .. crr .. crrrrr,“ bláznivě a nedočkavě drnčí zvonek. „ Kruci, jen se nezblázni,“ nadávám. Další zmuchlaný arch papíru letí pod stůl a já se pajdám se k oknu. „No jó, pošťačka,“ otráveně bručím a vlídně jí kynu z okna. Něco loví ve své kabele. „Mám doporučený dopis pro vašeho bratra, vezmete mu ho?“ ptá se, jako kdybych měl jinou možnost. Má otrávenost dosahuje úrovně havajského šípu. „Samozřejmě, jak jinak,“ nutím se do přívětivého projevu. „Jóó, a mám tu také něco pro vás, tučný dopis z Japonska.“ Nevědomky vylepšuje moji náladu. Ááá, pan Kiši píše. Pajdám domů a těším se na obsah.

Netrpělivě otvírám obálku, přestože tuším, co bude obsahovat. Ano, je to kalendář, který pan Kiši sám nafotil i vyrobil. Pokaždé mě tímto dárkem, moc potěší. Ještě jednou sahám do obálky a zůstávám s údivem zírat na fotografii formátu A4. Zpoza temné hory Fudži vystupuje slunce – rodí se nový den. Vlastně Nový rok. Pan Kiši zachytil první východ v slunce v tomto roce. Krásné, fascinující.

Východ slunce … , co mi to jen připomíná? Přehrabuji se ve své paměti a hledám odpověď. Už vím, japonské rčení – „Každý den vychází slunce!“ Konečně pozitivum. Náhle ze mne padají všechny splíny. Východ slunce nad Fudži jakoby přinesl s předstihem nový den a s ním nové čerstvé síly i pozitivní myšlenky. Ano, s každým východem slunce přichází nový den, teplo, světlo a s ním i nový, „čerstvý“ pohled na stejnou věc. Vždy nám může přinést něco pozitivního. Záleží jen a jen na naší chuti a vůli si to uvědomit.

Opírám fotografii o stěnu tak, abych se mohl kochat pohledem na posvátnou horu i vycházející slunce. Likviduji negativní energii skrytou ve zmuchlaných arších. Beru okousanou tužku a začínám psát. Náhle to jde.