Ukázka končí. „Bylo to super. Tolik energie, kolik máte vy, jsem ještě nezažil,“ říká jeden z přítomných. Moje skromnost mi však brání přijmout a užít si fakt, který jiní dobře vnímají. Proč? Proč si stále nechci připustit, že tomu je tak, jak říkají? Proč sám sebe „srážím“? Dost možná i proto, že jsem stejný jako ti, kteří mě chválí. Vidím a obdivuji sílu, schopnosti či energii jiných a sebe nedoceňuji.

Mé myšlenky se náhle přenášejí do Japonska. Přežil jsem další trénink s vysokoškoláky a teď sleduji závěrečný dril jejich reprezentační elity. Raději padnout než to vzdát, dal by se nazvat jejich přístup. Nejsem si však jist, zda to opravdu tak cítí, nebo zda není jiné cesty. Ano, fascinoval mě dynamický šerm japonských vysokoškoláků a při každé příležitosti jsem usiloval o to, být jim důstojným soupeřem. A co teprve policejní kendó, boj o přežití, vždy se stejným scénářem a v duchu rčení: „Nejprve musíte vyčerpat všechny fyzické síly, aby začaly pracovat psychické.“

S pokorou a nechápaje jsem se snažil přijít na to, kde se bere síla a rychlost v sedmdesáti a víceletých „stařících“. Sám na sobě jsem mohl nezřídka okusit, co znamená sáhnout si na dno svých sil. Zjišťoval jsem však, že dno se zřejmě nachází mnohem hlouběji, než jsem se domníval a ještě k tomu mimo oblast fyzických sil. Kolik nových pohledů na sebe sama jsem díky setkání s těmito lidmi poznal. Přesto tu stále zůstávaly nové a nové podněty a poznání.

Sedím v letadle. Již více než čtyři hodiny co chvíli pátrá můj zrak ve tmě za okénkem, aby odhalil první světélka Havaje. Již se nemohu dočkat setkání s Henry Smallsem, který v mládí přišel tragicky o obě nohy a přesto našel zalíbení právě v japonském šermu. Konečně. Světélka zářící do temné noci, pak ranvej, horko, vlhko, schuttle bus, hotel, spánek, Waikiki.

A je tu druhý den, čas na setkání a měření sil. Zpoza mříží přilbice na mne svítí Henryho oči. Jako byste se v noci dívali do panteřích očí. Henry mi postavou sahá do pasu, ale brzy zjišťuji, že je mnohem „větší“ než já. Zápasíme, ale nejde tu vůbec o fyzičku. Nemám kam útočit. Všechna místa, kam se běžně útočí, jsou někde jinde. Na co jsou ti tvoje dosavadní zkušenosti? Co vymyslíš? Jak si poradíš? dráždí mě můj vnitřní hlas. Snažím se nemyslet na fakt, že mně beznohý Henry trefuje, ale také se snažím potlačit obavy, abych mu v zápalu boje nějak neublížil. Velice rychle zjišťuji, že postižený není on, nýbrž já. Na co jsou mi svaly, na co techniky, když je neumím použít. Konečně se začíná dařit. To proto, že vnitřně přijímám Henryho jako rovnocenného soupeře a nevnímám ho jako invalidu, na kterého je třeba brát ohledy.

„Nemilosrdná“ řež končí, stejně tak náš trénink. I můj pobyt je u konce. Společně večeříme, diskutujeme o bojových uměních i o Henryho životě a já nepřestávám obdivovat jeho optimizmus. Již jsem se přesvědčil o mnoha formách síly, kterou každý z nás má. V podobě Henryho jsem však před sebou měl další dimenzi. Kolik trpělivosti při hledání učitele musel mít, kolik víry v sebe sama, kolik houževnatosti, aby překonal náročnost výcviku. Nepřestává mě fascinovat, jak vůbec někoho, kdo přišel o nohy těsně u trupu může napadnout, že se bude věnovat bojovému umění, kde jsou nohy, hned po očích, druhou nejdůležitější částí těla. Kde je hranice našich možností?

Nakonec jsem si uvědomil, že Henry ze své „nevýhody“ učinil výhodu. Vše vlastně spočívá pouze v náhledu na danou věc, volbě našeho postoje. Uvědomuji si, kolikrát jsem se hroutil pro maličkosti, ztrácel svůj vnitřní klid, podléhal zbytečnostem. Dost možná tomu tak občas bude i nadále. Určitě však méně častěji, než kdybych nepoznal všechny ty formy skutečné síly.