Ach jo, tak meč si asi nepořídím. Takového času jsem již strávil možností ho koupit, a stále nic. Pár příležitostí, které se naskytly, mě jen srážely do temnot negativních přesvědčení. Copak ses touhou po meči pomátl? Kroutilo nade mnou hlavou mé „rozumnější já.“
Dobrá. Nechám meč mečem a začnu cvičit. Křesla mi první jiskra naděje. Vzápětí však zhasla. Nikde ani stopy po někom, kdo by se japonským šermem zaobíral.

Japonské velvyslanectví … nic. „Knihy nám ukradli, nikdo necvičí. Zkuste pana Fojtíka z FTVS UK.“ Křes, další jiskra se vznáší vzduchem a … Knihu This is Kendo Vám půjčím k nahlédnutí anebo zkuste naši knihovnu. Jiskra zhasla. Vykašli se na to. K čemu ti to všechno je, nahlodává mě moje druhé já. Jó, asi máš pravdu, vykašlu se na to. Jenom se podívám do knihovny a končím. Kašlu na to. Knihovna - nic.
A tak plynul čas. Jiskry které vznikaly, zase rychle hasly. Až konečně …

Zvedám telefon. „Doktor Fojtík, pane Hotovče, přijedou k nám japonští kendisté. Zvu vás na ukázku kendo na FTVS UK,“ sděluje mi radostnou novinu. Já jsem však v tu chvíli již šťastným majitelem dvou vstupenek na na první veřejnou prezentaci japonského šermu, které jsem dostal od paní Moravové z japonského velvyslanectví. Kola osudu se roztáčí a jiskra zapaluje oheň, který již nenechávám hasnout.
Občas jakoby ho někdo nebo něco chtělo uhasit, avšak žhavé uhlíky se vždy rozhoří. Zase něco, říkám si v okamžicích, kdy bojuji s větrnými mlýny nejen minulého režimu, ale zejména s vrtkavým zájmem veřejnosti o nové odvětví bojových umění. „S čím budeme cvičit?“ ozývají se váhavci. Nadšenců však přibývá.

„Vladimíre, máš se zastavit na Zamini, (ministerstvo zahraničních věcí)“ sděluje mi s tajemným výrazem ve tváři Míla Havlíček, tajemník tělovýchovné jednoty Slavoj Suchdol. Že by opět foukal vítr? Tuším, že mě čeká nepříjemná zpověď, a tak hledám pomocnou ruku u kamaráda z hospodářské kriminálky VB. „Láďo, buď v pohodě, to, co by se od vám Japonci mohli dovědět, si klidně přečtou v Rudém právu,“ uklidňuje mě.
„Za pár dnů vysvětluji pracovníkovi Zamini, co, kdy, kde, jak, proč, s kým, předcházelo našemu setkání s japonským učitelem. Plamínek našeho nadšení skomírá. Snad nás tenhle vítr nesfoukne. Opět upadám do černých myšlenek a čekám, co se po tomto výslechu bude dít. A léta běží … 87, … 90 Japonsko … 2000 …
Něco zhaslo. A něco nadále hoří.

Cheb – přednáším v rámci Týdne japonské kultury. V sále je asi padesát posluchačů, ze kterých se při mých ukázkách stávají pozorní diváci. Končím … zasouvám meč. Lidé přicházejí, ptají se, dokonce i malá autogramiáda se koná. Kolik jiskérek a malých plamínků se asi v tuto chvíli rozhoří. Hlavou mi letí vzpomínka na rozhovor s učitelem v Japonsku. „Myslím, že bojová umění mohou dát mnoho užitečného i těm, kteří nikdy nedrželi, ani nebudou držet meč v ruce,“ odpovídám učiteli na jeho filozofickou otázku. Podepisuji další časopis BUDO. Přednáškový sál se vyprazdňuje.

„Dobrý večer, pane Hotovče,“ oslovuje mě pracovnice kulturního střediska. „Přišla jsem Vám poděkovat,“ pokračuje. „Víte, bojová umění jsem nikdy neměla ráda a viděla jsemv nich pouze násilí. Vy jste mě přesvědčil, že tomu může být i jinak. A nejen to. Vaší přednáškou jste mi pomohl odstranit z mého života řadu předsudků,“ pokračuje v monologu. „Chci Vám moc poděkovat,“ zakončuje svoji upřímnou řeč.
Moje vzpomínka na učitelovo filozofování dostává v tuto chvíli zcela konkrétní podobu. Paní v sobě zažehla plamínek. Uvědomila si, že se na danou věc může dívat i z jiného úhlu. Doposud vnímala bojová umění negativně a nyní zjistila, že existuje též pozitivní pohled. Proč se tak nedívat i na věci našeho každodenního života?

Třída je plná žáků ZŠ. Je to již třetí přednáška. V krku mi vysychá.
Povídám si s dětmi o meči a různých pohledech na něj. „Myslíte si, že meč může být nebezpečný?“ kladu záludnou otázku. Ano, ne, ano, znějí odpovědi. Nakonec většina říká, že meč nebezpečný je. Ukazuji pistoli, odpověď je jednoznačná. Nebezpečná. Následuje, nůž, fotoaparát, mobil, tužka, droga. Dělám dětem v hlavě guláš, ale nakonec se vždy shodneme. Všechny předměty jsou nebezpečné.
„NEJSOU!“ sděluji rozhodně a malé mozečky jsou zmateny.
Odkládám meč a ptám se: „Co teď, když na něj nikdo nedosáhne. Nikdo ho nemůže vzít do ruky. Co teď, je nebezpečný?“ Ano, ne, ano, ne. Nééé!
„A co pistole?“ … Nééé!
„A kdo je nebezpečný?“
„VY!“
„A kdo jsem já?“ dusím dál děti.
„Bojovník, rytíř“ překřikují se. „A kdo je rytíř?“ neustávám v dotěrných otázkách.
„Člověk … „ ozve se nejistě z davu.
„Řekni to ještě jednou“, vybízím autora.
ČLOVĚK!
„A jsi člověk …?“
I malé hlavičky znají odpověď. Ty starší samozřejmě také, ale jejich věk jim brání v projevu.
Přednáška pomalu končí. Je jednou z mnoha a její dopad nemá sílu čelit pravidelným masážím dětských hlaviček, valícím se na ně ze všech mediálních i ekonomických směrů. Vracím se v myšlenkách na samý začátek. K sobě samému. Jak málo stačilo, aby se moje malá jiskérka rozhořela v plamen. Snad má slova v někom takovou jiskérku vykřešou.