Pomalu, velice pozvolna vysouvá meč z pochvy a moje oči doslova hltají každý centimetr robusní a krásné čepele. Studená ocel září ve světle modrými paprsky a ostří ve mně vzbuzuje smíšené pocity krásy, magické síly i hrůzy.

Vybavuji si v duchu mečíře, jehož zručné ruce tvořily tento unikát. Byl bezesporu nadaným umělcem a dílna jeho svatyní. V uších mi zní údery kladiva, každé zasyčení vody do níž je ocel při kalení ponořena. Každý tah mečem po brusu si představuji jako náboženský obřad velké důležitosti. Jaký to byl duch - mistra, nebo ochranitelského boha, který vdechl tomuto meči tak úžasné a děsné kouzlo. Připadá mi, že je něčím víc, než tím, co umění mečířovo z něho učinilo. Pan Hirono mi meč podává. S obřadnou úctou, respektem a neskrývaným obdivem ho přebírám z jeho rukou a hlavou mi letí spousta myšlenek.

Kolik toho bylo již o japonském meči napsáno, kolik jsem toho slyšel, četl. Kolik úhlů pohledu na tento umělecký předmět, ale též dokonale funkční zbraň lze vnímat. V duchu si představuji, jak se asi cítil samuraj, když přebíral takový meč a stával se plnohodnotným členem „elity“ a vládnoucí vrstvy japonské společnosti se všemi právy, ale též povinnostmi vyplývajícími z kodexu bušido.

„Meč jest duší samuraje,“ praví přísloví, které učinilo meč zosobněnou silou a zmužilostí. Když Mohamed tvrdil, že meč jest klíčem „k nebi a zemi“, vyslovil touto větou japonský cit. Při pohledu na čepel mi běhá mráz po zádech. Jen těžko se to popisuje, a zřejmě ještě těžší pro dnešního člověka je toto pochopit …

Mé myšlenky opouští pana Hirono a z Himedži se přenáší k panu Jasumiči Oginovi do Tokia. Sedím v pozici seiza a čekám na svého učitele kendó a iaidó. Přichází s mečem a usedá do stejné pozice proti mně. Obřadně mi podává meč a já … s hrdlem staženým přebírám vzácný dar. Jsem cizinec s myšlením Evropana a přesto na mě tato situace velice silně působí. Cítím, že s tímto darem se upevňuje přátelství, emotivní vazba mezi mnou a mým učitelem. Opět se mi vybavuje, jak silně musel tento okamžik působit na muže vychované v japonské kultuře a duchu bušido.

Nyní, když píši tyto řádky, rekapituluji všechny své úvahy o japonském meči. Kolikrát jsem ho tasil a zasouval zpět do pochvy (saya), abych pochopil pohyby, způsob zacházení s ním. Několikrát říznout mě musel, aby mi připomněl, že cílem cvičení s ním nejsou pouze pohyby, nýbrž soustřední, vnitřní klid, ale také, že se skutečnou zbraní a „živou čepelí“ vládnout se učím.

V uplynulých letech jsem měl mnoho příležitostí přemýšlet o slovech učitelů i meči samotném a velice mě zaujal jeden úhel pohledu. Nikde jsem o něm nečetl, ani mi o něm nikdo neříkal. Prostě jsem k němu dospěl na základě vlastních úvah, ale také díky dotazům žáků a těch, kterým jsem o své „Cestě bojovníka “, Japonsku, bojových uměních i meči samotném povídal. Dost možná, se vám můj názor bude zdát poněkud divný, historicky nepodložený a proto s ním naložte dle vlastního uvážení. Rozhodně vám ho nechci vnucovat. Je na vás, jak o něm budete přemýšlet a zda doplní vaši mozaiku o japonském meči, Japoncích, Japonsku a jeho kultuře.

Je zcela běžné, že většina z nás vnímá japonský meč jako zbraň, někteří v něm však vidí umělecký předmět. Pro další je zdrojem vědeckého, metalurgického bádání, zatímco obchodník ho vnímá jako dobrý obchodní artikl. Moje zvídavá, někdy až příliš hloubavá mysl mě však přivedla k pohledu na japonský meč, který bude hodně vzdálen všem, se kterými jsem se nejen já setkal. Čím déle jsem praktikoval iaidó a kendó, tím více se pro mne meč stával zrcadlem povahy a myšlení Japonců. Tento symbol cti samurajů jakoby odrážel jejich přístup k řešení záležitostí nejen bojových, nýbrž i každodenních.

Podíváme-li se na meč jako takový, zjistíme, že ve své podstatě za celá staletí nezměnil svůj tvar. Stejně je tomu i s japonskou kulturou. Japonci dokázali přijmout mnohé, co zajisté formovalo či obohacovalo kulturu jejich vlastní, avšak nikoli tak, aby připustili její „zotročení“ kulturou jinou. Zatímco svět procházel řadou vývojových změn promítajících se do všech oblastí, tudíž i do vývoje a vnějších forem ovládání zbraní, Japonci zachovávali své tradice. Snažili se meč i šerm dovést k dokonalosti.

Tam, kde se šermíři ve světě učili stále nové styly zacházení s novými druhy chladných zbraní, Japonci obraceli pozornost k člověku. Byl-li dokonalý meč, bylo třeba zušlechťovat toho, kdo jím vládnul. Jedno rčení vážící se k japonským bojovým uměním říká: „Síla svalů je omezená, zatímco síla mysli nemá hranic.“
Od vnějších forem výcviku šermu se Japonci nořili stále hlouběji do nitra člověka. Tam někde v hloubi mysli vznikají reakce na konkrétní situace a rodí se i pohyby meče. Nejen fyzickou, technickou stránku samuraje bylo třeba rozvíjet, ale zejména tu mentální. Pak již stačilo jen vzít meč a vykonat v daný okamžik, co vykonáno mělo být. I v tomto konečném aktu však vidíme zásadní rozdíl mezi Evropanem a Japoncem ve spojení s mečem. Mnoho šavlí používaných v Evropě mělo stejné, nebo velice podobné technické parametry (váha, délka) jako katana. Jeden zásadní rozdíl tu však byl. Japonský meč je dvouruční, zatímco evropská šavle jedno ruční. Co z toho odvozuji?

Japonec se při šermu učil ovládnout své emoce, vyhodnotit situaci (odhadnout soupeřovu vnitřní sílu) a porazit ho nejdříve psychicky – pak, vnitřně přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí, vložil do seku veškerou svoji fyzickou i psychickou energii. Držení meče obouruč dávalo seku mnohem větší razanci než při použití jedné ruky. Bylo však také zcela jednoznačným vyjádření rozhodnutí, do kterého šermíř vkládal vše, ve snaze rozhodnout situaci teď, tady … a definitivně.
Zamyslíme-li se kupříkladu nad jednáním současného japonského obchodníka, najdeme zde stejné aspekty chování jako u samuraje chystajícího se k boji. Než se rozhodne „seknout“ japonský obchodník, velice detailně si prověří svého „protivníka“. Nepůjde o pouhé prověření obchodních faktů, nýbrž o náročný psychologický test. Mnohem důkladněji, s obrovskou trpělivostí několikrát vyhodnotí danou situaci ze všech možných, pro nás i nemožných úhlů. Bude-li přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí, zachová se stejně jako samuraj se svým dvouručním mečem. „Sekne“ a do seku vloží svou duši i tělo. Jen malé procento zůstane pro případ nezdaru.

Možná se vám zdá, že jsem se dostal úplně někam jinam, daleko, daleko od japonského meče. Říkal jsem však, že můj názor bude dost divný. Je však pouhou úvahou, mým osobním zamyšlením a pohledem na danou problematiku. Možná jsem teď dokonce zklamal příznivce bojových umění. Věřím však, že ti z vás, kteří již jednali s Japonci „obchodně“, souvislost s japonským mečem a jeho použitím nalezli.
Dost možná, že uvidí japonský meč – „z jiného úhlu“. Dokážete-li si z mého úhlu pohledu něco vzít, je to jen dobře.