Sedíme s panem Makoto Nagano v příjemném prostředí japonské restaurace v Tokiu. Pochutnávám si na suši a probíráme jak moji návštěvu Japonska, tak spolupráci s panem Naganem v době, kdy působil na japonském velvyslanectví v Praze. Náhle se můj hostitel přenese hovor do filozofické roviny. „Jestlipak víte, Hotovec san, proč my Japonci jednáme zdvořile a máme tolik různých zdvořilostních zvyků?“ nadnesl otázku pan Nagano. Zpozorněl jsem. Je to příležitost dovědět se o myšlení a zvycích Japonců o něco více. Snad mi to pomůže dělat méně chyb při styku se svými budoucími japonskými hostiteli. „Vše má souvislost se rčením Ichi-go ichi-e,“ dostává se mi vysvětlení. Ale vždyť s tímto rčením jsem se již setkal, jen o něm moc nevím, prolétlo mi hlavou. „Ichi-go ichi-e bychom mohli volně přeložit jako, jeden okamžik, jedno setkání. Jinými slovy, my Japonci věříme, že žádný okamžik v lidském životě se neopakuje dvakrát. Proto si vážíme přítomnosti a snažíme se, abychom přítomný okamžik ničím nepokazili, rozumíte?“ Na jednu stranu mi to přijde velice příjemné pro vzájemnou komunikaci, ale … co když se mi třeba něco nelíbí? To mám mlčet, nechat si všechno líbit? Hlavou se míhají myšlenky jedna za druhou.

„Proto, abychom předešli nepříjemnostem, snažíme se myslet hodně dopředu. Vezměte si kupříkladu služby této restaurace. U vchodu vám nabídnou pantofle na přezutí. Není to jen proto, že se snadněji udržuje čistota. Je to pro hosta pohodlnější a v pantoflích se může cítit jako doma. Paní (v kimonu), kteránás obsluhuje vám pouze nepřinese jídelní lístek a jídlo. Ona svým chováním vytváří příjemnou atmosféru. Takže, i kdyby snad něco nebylo podle vašich představ, budete díky celkové atmosféře reagovat mnohem klidněji, než kdyby si vás nikdo nevšímal.“ Každým slovem mi pan Nagano pomáhá proniknout hlouběji do složitých japonských zvyků a způsobů jednání. Začínám se utvrzovat v dojmu, že všechny tyto způsoby, jsou „postaveny“ na základních principech mezilidských vztahů. Všechny ty zvyky a způsoby jednání působí sice složitě, avšak v jádru musí být jednoduché. Na okamžik se mi vybavují zajímavá přirovnání.

Kdysi jsem někde od někoho slyšel, že Zen je tak jednoduchý, že je nutné ho složitě vykládat. Nebo třeba japonské písmo. Na první pohled nepochopitelná změť čar, avšak základ všech znaků tvoří prostá čára. Myšlenky se posouvají k meči. Vybavuje se mi tajné učení školy Itto ryu (školy jednoho meče), které je skryto v pochopení vertikálního seku (kirioroši). Základní principy tohoto pohybu mečem jsou obsaženy ve všech technikách. Od meče není daleko k šermíři a vlastním pohnutkám použití meče. Byl-li šermíř zručný a morálně na výši, nemusel často tasit, aby řešil problémy. Pan Nagano pokračuje a já se opět soustřeďuji na jeho slova.

„Je třeba myslet na pohodlí hosta tak, aby neměl důvod cítit se špatně a stěžovat si. Vždyť právě tento host, kupříkladu vy, do této restaurace nemusí již nikdy zavítat. Když se zde budete cítit dobře, doporučíte kupříkladu restauraci svým známým.“ Náš rozhovor pokračoval a já si kromě kulinářského zážitku odnášel i mnoho nových poznatků. Připomenutí, že jsem si je dobře nezapamatoval, přišlo o pár let později. Nepřímo, prostřednictvím svých známých jsem se dověděl o svém netaktním chování ve vztahu k jednomu z učitelů. Ptáte se jak? Je to prosté. V několika dopisech jsem se krátce zmínil o jistých starostech, které souviseli s řešením společných aktivit. Nejednalo se o nic závažného, běžná zmínka o tom, jak jde život a že ne vše se mi daří řešit k vlastní spokojenosti. A výsledek?

Vše vyznělo jako stěžování si a já byl posléze upozorněn, abych zvolil jinou formu komunikace. „Starosti máme přece všichni, tak proč o těch svých psát. Vaše problémy nikoho nezajímají,“ napsal mi dotyčný. Dopis byl přeložen do češtiny a tak by v případě, že bych reagoval dotčeně, za formu výkladu nesl odpovědnost překladatel. Pochopil jsem. Očekávala se ode mne pouze pozitiva. Až mnohem později mi došlo, že jsem opravdu o svých starostech psát nemusel. Ve chvíli kdy jsem se o svých životních těžkostech zmínil, to opravdu bylo jen přenášení negativní energie na někoho, kdo danou situaci stejně nemohl řešit. Možná jsem chtěl slyšet slova soucitu a politování. Možná pofoukat malé „bebíčko“.

Posezení s panem Nagano se pomalu chýlí ke konci. Z misky pomalu mizí poslední kousky suši, v lahvi dochází lahodné pivo Kirin. Japonská dáma v krásném kimonu, aniž by nás svojí činností rušila, průběžně odebírá použité talířky a mističky. Vždyť ona vykonává práci servírky, bleskne mi hlavou. Označit ji však jako servírku se mi doslova příčí. Její projev, vzezření, forma jakým způsobem poskytuje služby. Ano, je to dáma, která se k nám chová v duchu rčení „Ichi-go ichi-e“. Opět se na chvíli myšlenkami odpoutávám od přítomných. V souvislosti se servírkami mi hlavou najednou vrtají dva způsoby pohledu, nebo chcete-li vysvětlení rčení „Ichi-go ichie“.

Japonský pohled. Chovejte se k hostům tak, jako byste se viděli poprvé a naposled. Tudíž uctivě, vstřícně, empaticky, zanechej dobrý dojem, vytvoř příjemnou atmosféru. Bude-li se cítit dobře host, bude to pozitivní i pro tebe. A možná někdy přijde znovu, nebo doporučí služby našeho podniku.

Náš pohled. Vždyť se vidíme poprvé a nejspíš i naposled, tak o co jde? Stejně, než dojde do hotelu, tak nebude vědět, kde byl. Nejsem tu kvůli něčím pocitům, jsem tu kvůli platu. A vůbec, zkuste si to sami, vydržet to tady celej den. Ano, na obou pohledech je kus pravdy.Do reality mě vrací šustivý zvuk kimona. To dáma v kimonu- nahradit slovem – do něho oděná, předává panu Nagano zdvořilou, do detailu každého pohybu propracovanou formou krásně zdobené papírové desky. Jinými slovy, nese mu účet. Před očima se mi odehrává malá zdvořilostní scénka.Pan Nagano platí a pomalu se chystáme opustit toto pohostinné místo.

„ Hotovec san, seznamujte lidi u vás v Čechách s našimi zvyky, s naší kulturou. Říkejte všem, odkud pramení naše zdvořilost a zvyky,“ uzavírá naše setkání hostitel. Paní v kimonu nás doprovází k místu, kde jsme zanechali svoji obuv. Stále se usmívá. Na rozloučeno se ukloní a z jejích úst zazní zdvořilostní loučení. Před restaurací se zopakuje podobná „scénka“. Je to loučení s panem Nagano. Je vřelé, upřímné a přátelské. V duchu si přeji, abychom se někdy opět setkali. Ještě jedna úklona a další a ještě jedna … a pak se hostitel stane součástí davu, stejně jako my. On bohatší o jedno setkání, já krom toho o nové poznání.

V průběhu dalších let, jsem si na pana Nagano mnohokrát vzpomněl, stejně jako na rčení „Ichi-go ichi-e“. A co jsem si z tohoto setkání odnesl? Třeba poznání, že vždy je možné reagovat na danou situaci pozitivně, místo toho abych si stěžoval, nebo kritizoval. Nebo také toto: „Nechť je tvá cesta jakákoli, NIKDY si nestěžuj!“