„ Vladimíre, mám pro tebe dárek,“ říká mi Willem Beking (82 let) z Haagu při loučení a podává mi videokazetu. O pár hodin později v Praze zasouvám kazetu do videorekordéru, pouštím televizor a s očekáváním usedám. Sto dvacet vteřin zkoušky ducha, říká titulek a začíná příběh dvou mužů, kteří se rozhodli složit zkoušku na nejvyšší technický stupeň kendó – 8. dan hanši (hanši – označení úrovně učitelů, lze říci „učitel učitelů“). Nejtěžší zkoušku, jaká v Japonsku existuje. Necelé jedno procento zúčastněných je při zkoušce úspěšných. Prvnímu z dvojice je čtyřicet osm a druhému sedmdesát devět let.

Dívám se na velice zajímavý a poučný příběh dvou učitelů kendó. Dalo by se skoro říci otce a syna. Mně však ve stejný okamžik prolétají hlavou ještě další myšlenky. Jsi příliš ortodoxní. Nejsme v Japonsku. Říkali jedni. Budiž, byli to ryzí sportovci, které na japonském šermu zajímali pouze pohyby. Nikdy nebyli v Japonsku. Ťafku dostávám z vlastních řad. „Všechno se vyvíjí, i kendó. Nemůžeme se stále držet starých postupů,“ vysvětluje mi zcela vážně žák, který měl možnost pobývat v kolébce japonského šermu. Tak to jsou pro mne novinky. Evropan inovuje japonský šerm, který má kořeny v dávném feudalismu. Troufá si stavět na hlavu poznání mnoha mistrů meče, kteří o sobě ve vysokém věku tvrdí, že se musejí stále hodně učit. Nó, tak to je pecka.

Mé myšlenky se vracejí k filmu. Mladší je při zkouškách úspěšný, starší již po dvacáté čtvrté u zkoušky „propadá“. V čem se jejich cvičení liší, namáhám si hlavu. Vždyť oba stále cvičí jedno a totéž a přesto zdůrazňují význam základů. Nechce se věřit záběrům, které ukazují, jak je devětasedmdesátiletý proháněn o pár let starším učitelem. „Soustřeď se, nespěchej, zklidni se, nejsi žádnej mladík!“ peskuje starší stařík mladšího staříka - žáka. Ten musí znovu a znovu opakovat ty nejzákladnější formy útoků. Mladý děda běhá a neprotestuje, jen po tréninku dodává: „Je to těžké, opravdu těžké a bude to stále těžší.“ Přesto z jeho výrazu lze vyčíst pozitivní naladění. Možná by potřebovali změnit trend. Vždyť už tímto způsobem cvičí stovky let. Že bych jim doporučil svého chytrého žáka? No, to snad raději ne, houkne na mě vnitřní hlas. Jo, jo, jo, to byl jen takovej hloupej nápad, ohražuji se. Opět se myšlenkami i pozorností vracím k příběhu dvou mužů.

Jak je možné, že stále praktikují totéž a stále jsou nejlepší na světě? Teď mluvím o kendó a zároveň vzpomínám na kolegu z džuda. Vždy mluvil o tom, jak svět i Evropa převálcovali Japonce v jejich tradičním sportu. Proč tomu tak není v japonském šermu? říkám si a snažím se uvažovat nezaujatě. Japonci cvičí stále podle starých metod, jsou drobnější a přesto vyhrávají. Asi to bude trochu jinak, než tvrdil můj žák. Jejich staré, léty výcviku a bojem prověřené techniky prostě fungují. To jsou ty základní kameny, na kterých je nadále stavěno. To jsou ty staré věci, které musí člověk pochopit a vnitřně přijmout, aby na nich mohl stavět to nové. Hlavou mi letí jakási obdoba názvu této kapitolky: „Staré-li znáš, pro nové sílíš.“

Jo Láďo, buď ortodoxní, drž se toho, co je osvědčené a budeš-li připraven, přijde nové a ty je pochopíš. Hledat staré, znamená rozumět novému, anebo chceš-li, staré-li znáš, pro nové sílíš.