Píše se rok 1995 a já podruhé cestuji po Japonsku, abych nasál něco z kultury dávných samurajů. Štíhlý šinkansen se mnou letí krásnou krajinou. Za mnou zůstala Nara, Kjóto, Ósaka, kde jsem šťastně zvládl přestup, přestože na něj bylo pouhých deset minut. Ještě nestačil z mojí mysli zmizet obraz hradu Himedži a již na ni působí další zážitky. Zpomalujeme. Jsme na místě. Hirošima. Ještě jeden přestup na vlak příměstské dopravy a ve 12:30 místního času již stojím před nádražím.Telefonuji, že jsem na místě, a během pár minut přijíždí sensei Ide se Stáňou a Mirunou (Rumunka). Již od prvního okamžiku, kdy jsem učitele spatřil, na mne dýchl klid a pocit přátelské atmosféry.

Náš společný program začíná obědem a vzhůru na ostrov Mijadžima. Krásné místo. Je těžké vám ho popsat. Asi proto, že jsem atmosféru tohoto ostrova nevnímal pouze vizuálně. Působilo na mne něco zvláštního. Nějaká neznámá energie vystupující z místa, svatyní, přírody. Když nám sensei sdělil, ve kterých svatyních měl tu čest předvádět ukázku iaidó, umocnilo to nejen představu o atmosféře v průběhu ukázek bojového umění v těchto, duchovně nabytých prostorách, ale zejména o osobě našeho hostitele. Ne každému je dána příležitost prezentovat dávné umění samurajů v těchto, historicky významných prostorách.

Příjemný výlet skončil a na řadu přišlo džódó, bojové umění v němž se používá dřevěná tyč proti meči. Na přání učitele předvádíme se Stáňou několik kata (forma cvičení). Prezentace našich dovedností je velice krátká, jelikož jsem se džódó nemohl věnovat tak jako kendó a iaidó. Po skončení ukázky začíná sensei, který byl tehdy držitelem 6. danu (dan – mistrovský stupeň), s vysvětlováním. Nemá však dlouhého trvání. „Kdo je váš učitel?“ ptá se znenadání pan Ide Stáni. Je to sensei Matsumura (držitel osmého danu a velmi významný učitel) zní stručná odpověď. Jako mávnutím proutku nastává změna. Sensei Ide nás sice upozorňuje na „drobné“ nedostatky, avšak zároveň doporučuje, řídit se radami učitele s vyšším stupněm. Tak tomu říkám ukázka úcty a respektu. Přestože sensei Matsumura cvičí v Tokiu, netroufá si sensei Ide opravovat naše chyby, které by vyzněly jako chyby Stánina učitele.

První část tréninku končí a na řadu přichází iaidó. „Zacvičte Seitei iai,“ vyzývá mě sensei a pohodlně usedá do pozice seiza. Jakoby mimoděk, přitom velice pozorně, sleduje každý můj pohyb. A nejen pohyb. Ukláním se, zdravím meč a zasouvám ho do obi. Tlukot svého srdce cítím až v krku a mám pocit, že ho slyší i ostatní. Snažím se udržet vnitřní klid, ale jde to těžce. Jsi tu sám, jen ty a meč. Buď sám sebou! Nemysli na učitele, techniku, na nic! Vypni mysl! Nemysli a nech své tělo dělat, co pochopilo! mluví ke mně můj vnitřní hlas. Mé oči upřeně, ale klidně sledují každý pohyb neviditelného protivníka. Ruce se blíží k rukojeti meče. Teď! Chladná čepel meče prolétne vzduchem a svistem prořízne hrobové ticho. První protivník umírá. Pak druhý, třetí, desátý. Klidně a soustředěně zasouvám meč. Opět usedám do pozice seiza a podruhé zdravím meč. Kapky potu mi stékají po čele, zádech i skráních. Dal jsem do toho všechno. Nastává krátká, leč pro mne nekonečná chvíle ticha. Čekám hodnocení. Nejprve přichází chvála a samá pozitiva, ale já dobře vím, že dojde i na „kritiku“.

„Vnější formu iaidó jste pochopil,“ konstatuje sensei, „váš sek vypadá jako sek, je v něm dostatek síly, působící ve správný okamžik, pochopil jste co je vzdálenost, máte dobré držení těla, správně dýcháte a správně prezentujete pojem „metsuke“ (vnímání soupeře). Teď se však budete učit jak přijít, jak usednout do pozice seiza, jak vstát a opustit bojiště. Musíte mnohem víc ukázat sílu své osobnosti a … musíte ukázat, že vašemu soupeři dáte šanci. Jen slaboch, člověk nejistý sám sebou zbrkle sahá po meči a dělá unáhlená rozhodnutí. Ta kdysi, v dobách samurajů, mohla znamenat zbytečnou smrt.“ Tak a je to tady. Sensei Ide mě staví na samý počátek nové Cesty. Té vnitřní.

Trénink iaidó, výstižněji řečeno praktikování s mečem sice skončil, ale ve své podstatě se přesunul do bytu manželů Ideových. Diskuse pokračuje dlouho do noci. Hovoří se o historii, filozofii bojových umění, ale též o životě. Každým dalším okamžikem si uvědomuji, jak velkou osobností sensei Ide je. Ostatně, bylo to vidět i při jeho ukázce iaidó v jejímž průběhu jsme byli doslova v němém úžasu vtaženi do děje, který sensei demonstroval. Určitě znáte ten pocit, kdy po skončení představení chvíli jakoby bez ducha sedíte, než vám dojde, že je konec, a tudíž třeba tleskat. První den (noc) končí. Ulehám s hlavou plnou dojmů. Co mě asi čeká zítra? Vlastně, už dnes.

Po snídani vše začíná setkáním s novinářem z místních novin, který nás doprovází na Magistrát města Hirošima. Po audienci u primátora se přesouváme do Muzea atomové pumy a Mírového parku. Je to záměr, či náhoda? Chce nám tímto pozváním sensei Ide něco říci, naznačit? Je to další fáze výuky iaidó? Z míst kde se nacházíme na mne padá tíseň. Nedokáži svou mysl zbavit myšlenek spojených se světovou premiérou – svržení atomové pumy. Všude kolem nás je velké množství dětí a já si najednou uvědomuji, že jich byl plný vlak. Dochází mi, proč sem děti přijely. Ostatně, sensei vše vysvětluje. „Děti musejí vědět, co se zde stalo a proč. Musejí si tuto událost vrýt do paměti, aby se v budoucnu již nikdy neopakovala,“ konstatuje a z jeho tváře vyzařuje silné rozhodnutí. Nikdo z přítomných se netroufá zeptat se, zda život pana Ideho není poznamenán touto událostí. V Muzeu atomové pumy na mne velice silně doléhá skličující pocit.

Stojím a se smíšenými pocit si prohlížím dvě makety města Hirošima. Jedna znázorňuje město před výbuchem. Druhá po výbuchu. Náhle se moje myšlenky vracejí ke včerejšímu tréninku iaidó a z podvědomí se vynořují učitelova slova: „Dejte druhému šanci.“

Sensei Ide stojí vedle mne. Mimoděk na něho pohlédnu. Kolikrát tu již asi stál? Kolika lidem připomněl totéž co mně? Dejte druhému šanci. Z učitelovy tváře nelze nic vyčíst. Dívá se na makety města a mlčí. Dej druhému šanci. Znovu a znovu mi jeho slova zní v uších. Na tomto místě zcela jinak než včera při iaidó. Co všechno se za těmito slovy může skrývat? Co si mám představit já? Dokáži dát druhému šanci? Dnes? Zítra? Za x let?

A tak si s odstupem času kladu otázku. Dokážeme ještě dát šanci?