Musím říct, že jsem k tomuto informačnímu prostoru dlouho hledal vůbec nějaký vztah. Pozvolna, přesto dost opatrně jsem ho vpouštěl do svého života. Jako IT brontosaurovi mi to nečinilo ani moc potíží. Chápal jsem jeho plusy a výhody, avšak měl jsem na paměti i stránku opačnou. Rozhodně jsem se nehodlal, ani nehodlám stát otrokem tohoto druhu komunikace, natož pak přispívat k zotročení svého okolí.
Jsem rád, že mě můj syn Michal, tvůrce mého webu a vlastně cesty k vám, můj IT guru, připoměl hned na počátku jednu důležitou věc. Vnímal jsem ji jako velice důležité upozornění. „Hele tati, buď připravenej na to, že přijdou i negativní ohlasy. Nebo do tebe bude někdo jen tak „rejt“. Pro zábavu. Lidé, pohybující se v tomto světě, mají různé druhy zábavy.Přijal jsem jeho upozornění s klidem zenového mnicha, či vládce planety. Co jiného taky dělat? Kdybych měl strach hned na počátku, nikdy bych do tohoto prostoru nemohl vstoupit.
Na chvilu si teď zalétnu do Japonska. Sedím ve vlaku povrchové dopravy a sleduji cestující. Píše se rok 1990. Polovina pasažérů spí velice tvrdě. Zabavuji se tím, že v duchu tipuji, kdy který „vypadne“ ze sedačky. Druhá polovina kouká do knih nebo novin. Čte, prohlíží manga, apod.
Přenáším se do roku 2001. Obdobná ranní dopravní situace, ale přesto zásadní rozdíl. Jedna polovina cestujících spí a ta druhá … kouká do mobilu, odesílá zprávy, hraje hry, nebo sleduje televizní program. A jsem zpět v realitě pražského Metra. V mnohém jsme Japonce dohnali, jen spících je o poznání méně. Zřejmě proto, že trasy našeho metra nejsou dostatečně dlouhé, abychom mohli pořádně „zabrat“, nebo ještě nejsme pracovně tak vyčerpaní, abychom spali kde se dá.
Když vnímám tento vývoj, působí mi jisté uspokojení, že jsem svůj život zasvětil aktivitě, jakou jsou bojová umění. Právě dnes jsem si znovu připoměl jejich velký význam, záběr, či přesah. Čím vším mohou být prospěšná? Ona nám totiž umožňují žít v realitě, být přítomni, tady a teď. Zároveň nám dávají šanci dotknout se své vlastní podstaty a být sami sebou. Umožňují nám ukázat velikost vlastního srdce i naši tvář. Jsou však i kritická. To proto, že jejich prostřednictvím zveřejňujeme vlastní chyby a ego. Současně však nabízejí příležitost postavit se ke svým chybám čelem a pracovat na jejich odstranění.
No, a virtuální svět, sociální sítě? Vždyť i toto médium může ukázat, zda jsme schopni zůstat sami sebou.
Tak si vzájemně držme palce, ať se v tomto prostoru neztratíme.
Foto: Stephan Klauke