Je to již více než měsíc, co jsem se po šestnácti letech nechal inspirovat k účasti na turnaji kendó a … uspěl. Druhé místo v kategorii seniorů 60 plus a třetí v kategorii 50 plus.
Jistě si vybavíte když vítěz, vítězka třeba tenisového turnaje, závodu v lyžování, apod., řekne: „Stále mi plně nedochází, co se to vlastně odehrálo a jaký to pro mě bude mít význam, přesah. Bude chvíli trvat, než to vstřebám.“ No a tak nějak se i po měsíci cítím já.
Stále se totiž vynořují gratulanti, kteří s odstupem času reagují na moje úspěšné umístění. A tak mě vracejí k zamyšlení, .. co to vlastně úspěch je?
Kde se rodí, jak vůbec vzniká, co a komu přináší, jaký může mít přesah, jaká je jeho hodnota? Nebo, je to jen momentální radost ze sebe sama, či na reakce okolí?
Přiznám se a nevím zda jsem normální, ale nikdy dříve mě nenapadlo o úspěších nějak hlouběji přemýšlet. Vesměs jsem je bral jako potvrzení toho, že danou činnost zřejmě dělám dobře. Mnohem důležitější mi přišlo, že můj úspěch je, nebo může být motivací pro druhé, pro moje žáky, blízké. Ten maďarský však má mnohem větší přesah. Může mnoha lidem ukázat, že i v pokročilém věku lze být aktivní.
Možná byl v minulosti můj pohled na úspěch ovlivněn i zcela opačnými reakcemi, než bych v danou chvíli očekával. Tak třeba … v roce 2005 jsem zvítězil na Panameriském turnaji na Arubě v turnaji Goodwill a coby člen týmu Puerto Rica jsem získal stříbrnou medaili. Ne, že bych čekal od tehdejšího vedení naší kendó organizace chválu, avšak kritiku jsem rovněž nečekal. Jak vrtkavý pohled na úspěch může být. Vše je jen a jen o lidech.
A jakže se ten můj maďarský úspěch zrodil? Za jeho zrodem stojí žena.
„Vláďo, chtěla bych Tě ještě někdy vidět zápasit na závodech,“ řekla mi již dávno tomu kamarádka, žákyně, spřízněná duše Lucinka z ostravského Tóbukanu. Já se tehdy rozhodl, její přání splnit.
A tak jsem se přihlásil na turnaj seniorů Momiji Cup v Budapešti. Byl jsem sám na sebe zvědavý, zda a jak to zvládnu. Prostě jsem si řekl, že se budu snažit ukázat a „prodat“ vše, co ve mě je.
A podařilo se.
I nyní si uvědomuji, že jsem nikdy předtím na turnaji nebyl tak klidný. Jakoby mi bylo všechno jedno. Před každým zápasem mi hlavou prolétlo, „Láďo, běž a bojuj. Užij si ten zápas.“ A tak jsem si to užíval.
Po skončení turnaje a vyhlášení medailistů jsem sklízel samá pozitivní hodnocení. Ano, měl jsem ze sebe radost, vždyť koukajíce na sedmdesátku, obstál jsem s mnohem mladšími. Ještě větší radost mi však činila skutečnost, že jsem své žákyni, Lucince, mohl splnit její přání. Při zpáteční cestě mi řekla: „Vláďo, atmosféra na turnaji, Tvůj úspěch a to s jakým klidem jsi bojoval, mě inspirovalo natolik, že se vrátím ke cvičení kendó a iaidó.“ Její rozhodnutí pro mne bylo tím skutečným vítězstvím. Moji radost z Lucčina rozhodnutí umocňovaly následné reakce mnoha kamarádů a to nejen příznivců bojových umění. Vesměs všichni mi gratulovali, že jsem se dokázal vrátit a že jsem do toho šel i ve svých šedesáti devíti letech. Ač se stále zamýšlím nad významem či přesahem úspěchu, stále se ptám sám sebe: „Láďo, kdo vlastně stojí za Tvým úspěchem, co ho odstartovalo? Ano za tím v Maďarsku stojí Lucinka, avšak, těch úspěchů bylo přece mnohem víc.“
Z hloubi mysli pozvolna vyplouvá na povrch odpověď na otázku. Kdo mi vlastně pomohl k úspěchům a k tomu, kam jsem mohl dojít?
Ženy, ano byly to ženy … a zaslouží si být zmíněny.
Takže příští příspěvek bude na téma, „Kendó a ženy.“