Jemně mží, na dřevěnou terasu dopadají droboučké kapičky vody a vytváří pomyslnou hladinu jezera. Vše je zahaleno tmou. Jen pásek ledkového osvětlení, odděluje temnotu naplněnou představami od prostoru mého. Vlastně se prolínají. Další doušek červeného vína sklouzne do mých útrob. Já, zahleděn do tmy vzpomínám na den, který pomalu končí.
Kolik dnes asi bylo telefonátů, kolik hovorů? Ač každý jiný, všechny měly něco společného. Vždy přišla řeč na Covid. Ve většině případů jsem z dotyčných cítil jak naštvanost na situaci, tak obavy a strach. Strach z onemocnění z nakažení blízkých. Strach, strach a zase strach. Kde se bere a proč nás dokáže tak ovládat?
Moje mysl mě náhle vrací do dětských let, k babičce na chalupu. Je mi tak deset, jedenáct. Vše ponořené do tmy. Ze spánku mě však budí prozaická potřeba. Musím na záchod. Jenže, on je daleko ve dvoře, zahelen tmou. Slabá žárovka osvěcuje pouze jeho nepatrnou část. Co teď, když musím. Sunu se podél zdi, až na samé rozhraní světla a temnoty. Každou chvíli se zastavuji. Naslouchám. Snažím se zachytit jakýkoli zvuk. Slyším však jen představy a myšlenky. Vybavuje se mi, jak nás babička strašila čerty a bubáky. Potřeba je však silnější než všechny představy a strach. Činím poslední krok a ze světla vstupuji do říše temnoty.
Kapky deště mě na chvilku vrací do přítomnosti, avšak jen na pár okamžiků. Pohled na temně se lesknoucí terasu mě přenáší do roku 2019 k jezeru Kentucky lake v Kanadě. „Támhle je naše místo,“ sděluje Martin a parkuje na plácku, který mi spíš připomíná parkoviště, než plochu na postavení stanů. Vystupujeme a po dlouhé cestě se jdeme protáhnout směrem k jezeru. Hladina je klidná, voda až neskutečně průzračná. Cestou můj pohled utkví na žluté ceduli s nápisem Bear in area trail – medvědi v oblesti stezky. Mé nadšení z krásného místa tak trochu vyprchává. Následně registruji velké plechové bedny na uložení jídla, ale též skutečnost, že většina návštěvníků je ubytována ve velkých karavanech. Smíšené pocity a představy začínají plnit moji mysl. Korunu všemu nasazuje medvědí stopa, na kterou v lese narážím při sbírání dřeva. Večer se blíží, nastává čas pikniku. Jana připravuje buřty a mě hlavou letí, jak daleko se asi jejich vůně může nést. Oheň plápolá, buřty voní a vše se pomalu halí do tmy. Je čas ulehnout.
Podvědomě registruji, že jsme stan postavili tak, aby byl alespoň zčásti chráněn hustým křovím. Uléhám tudíž na méně chráněnou stranu, snadno přístupnou od lesa. Se mnou tu spí ještě vnuk Matýsek a dcera Jana. Martin s Malií, jsou ve druhém stanu. Snažím se usnout, avšak poněkud mi v tom brání představa, že voním jako ten buřt. Vzal jsem si pro jistotu velký nůž a sekeru, avšak jak se zdá, na větší pocit bezpečí to nemá vliv. Inu, nejsem žádný Vinnetou. Usínám a probouzím se v rytmu jedné hodiny. Někdy zimou, jindy pocitem, že slyším nějaký šramot. Do mysli jakoby se vrátil ten dětský strach. Dost možná tam celou dobu byl, jen jsem se s ním naučil zacházet. Potlačovat ho, nebo přijímat. „Láďo, tolik let se věnuješ bojovým uměním, tak kde je nyní tvůj bojový duch?“ Vnitřní hlas do mě rýpe a já marně hledám ony samurajské vlastnosti. Třeba umění sebeovládání. Představy toho, co by mohlo nastat při setkání s medvědem mi berou můj obvyklý klid. „Spi, Láďo, spi, prostě přijmi možnost, že se medvěd může objevit. Tvoje představy se zřejmě vůbec nenaplní a pokud ano, pak je budeš řešit ve chvíli, až skutečně nastanou. Tvoje strachování se předem je naprosto zbytečné a stresující.“ Ano, máš pravdu, odpovídám sám sobě, pokládám ruku a rukojeť nože a konečně klidně usínám.
Náhle cítím, jak mnou prostupuje chlad. Probírám se a zjišťuji, že stále sedím na terase, zahalen tmou a místo nože držím sklenku s vínem. Vychutnávám si další doušek a v duchu si říkám, zda je možné se strachem bojovat. Vybavuji si slova léčitele, kterého jsem v určitém čase v souvislosti s onemocněním navštěvoval. Říkal mi: „Nebojujte s nemocí, tím ji jenom posilujete. Přijměte skutečnost že tu nemoc je a veškerou energii věnujte myšlenkám, že se uzdravíte, že situaci zvládnete. Bojujete vesměs s tím, z čeho máte strach a tím ho paradoxně ještě posilujete.“ Přesvědčil jsem se, že měl pravdu.
A tak se mé myšlenky opět vrací k dnešním telefonátům a k těm, kterým dnešní doba do mysli doslova implantovala slovo strach. Jak říct, že lepší než se strachem bojovat, je nechat ho námi projít. Zkuste dát svému strachu podobu onoho mého medvěda. Nechoďte mu naproti, nevyhledávejte ho, jen prostě připusťte, že možná přijde … jisté to však rozhodně není. Ten můj dosud nepřišel. Pozvedám tudíž číši a připíjím na sílu vašich rozhodnutí. Zhasímán osvětlení terasy a přeji klidnou dobrou noc ….
