Ještě jsem pořádně nevstoupil do tohoto nehmatatelného prostoru a již se ke mně donesly varovné signály. Radily – moc se nesvěřovat, žádné osobní informace a zprávy. Lidé jsou různí a mohou ublížit. Já vím, já vím. Beru to na vědomí a zůstanu sám sebou.

Přijde mi až neuvěřitelné, že jeden klukovský sen, může sehrát tak významnou roli v životě jednotlivce. Oněch třicet jedna let, je však pouze obdobím kdy můj sen dostal reálnou podobu a vtiskl mi do ruky meč. Nyní však zřejmě nastal čas začít se dělit o svá poznání formou jinou. Psanou.

Přijde mi fascinující, jak funguje a jakou kapacitu má lidský mozek. Kolik asi může mít gigabajtů? Jak je možné, že v něm zůstanou, do nejmenších detailů uloženy vzpomínky, které se odehrály před desítkami let. Třeba ty, jak se u nás rodilo kendo.

Poprvé jsem Vladimíra Lorenze poznal v březnu roku 1986. Přišel tehdy shlédnout ukázku aikido v podání skupiny italských aikidistů kterou vedl Giorgio Veneri. Netušil jsem, proč všichni pana Lorenze oslovují „Kazik“, zato jsem vnímal, jaký respekt měl u většiny našich účastníků ukázky. Neměl jsem v tu chvíli tušení, jak důležitou roli v mém životě sehraje a jak se naše Cesty protnou.

Rád bych na tomto místě poděkoval všem, bez jejichž přispění by kniha nevznikla. Stojím však před velice těžkou volbou. Je těžší než řada chvil, které jsem prožil a popisuji ve své knize, která je poněkud zvláštní. Osobou autora, délkou svého zrodu, tématem, jazykově, a tudíž i poděkováním.