Vážení přátelé,

asi se budete podivovat, že až nyní se vracím k Bálu bojovníků, který proběhl dávno tomu.

Dost možná se Vám však vybaví, že i Vy jste se k prožité události, ať již příjemné či naopak, k filmu, setkání, s odstupem času v mysli vraceli. Jsem přesvědčen, že nejednou.

Věřím, že i Vy jste časem „viděli“, uvědomovali si, chápali danou situaci jaksi z jiné perspektivy. Uplynulý čas Vám umožnil vybavit si mnohem více, než těsně po dané události.

Stejné to mám i já s bálem.

Nebylo nic jednoduššího než dát na facebook spoustu fotek, přidat pár řádků a těšit se na lajky.

Jenže … Bál bojovníků pro mne byl mnohem víc než zábavou.

Pokusím se Vás tudíž vtáhnout do děje, když bojovníci tančí a současně nastínit, čím mě bál oslovil.

Je sobota 11. března, budík zvoní přesně v šest hodin.

Vstávám … bolest v zádech a oblasti kyčle mi znovu připomíná, že ne vše je, jak by mělo být.

Myšlenka „snad to zvládnu“, je okamžitě přehlušena pocitem jistoty. „Jó, bude to super,“ letí mi hlavou a vstupuji do víru dne. Mojí mysl plně zaměstnávají organizační přípravy a doslova pohlcují bolesti zad i kyčle.

Kapela, vystupující, všichni zainteresovaní přijíždí. Trochu toho stresu na mě přeci jen doléhá.

Hosté přicházejí, pivečko začíná proudit, zábava se rozjíždí. Čas zahájení a s ním spojená i moje první bálová „One man show“ se blíží. S překvapením zjišťuji, že se po ranní bolesti zad a nohy slehla zem.

Průběžně vítám příchozí a … čas zahájení nastal.

Přestože jsem již nesčíslněkrát stál před publikem, mikrofonem v rádiu, kamerou v televizi, tréma se dostavuje. „Buď svůj, buď sám sebou Láďo,“ uklidňuje mě vnitřní hlas. „Vždyť v sále jsou Tvoji kamarádi, znají Tě, tak o co jde?“ pokračuje vnitřní hlas.

Beru do ruky mikrofon a do sálu zní moje slova. Spolu s nimi tam proudí i moje energie. Vítám přítomné, seznamuji je s programem a následně nechávám hrát hudbu. Několik skladeb stačí na to, abych se převtělil do podoby v jaké mě všichni poznávali. Znovu, oblečen i ustrojen, jako kdybych nastupoval do zápasu v kendó, beru do ruky mikrofon … místo šinaje. Mám milou povinnost představit maželský pár, Milana a Evu, kteří záhájí náš bál předtančením. Hudební tóny se rozezní a manželé plují po parketu v absolutní souhře. Sleduji jejich dokonalé pohyby a hlavou mi letí úvaha. Přestože Milana, svého žáka iaidó znám již dvacet tři let, teprve před měsícem jsem se dověděl, že již sedm let tančí závodně. Můj moderátorský doprovod tanečního páru končí a hudba začíná lákat na parket první odvážlivce. Jen pro úplnost, i hudební skupinu z poloviny tvoří příznivci bojových umění. Zatímco první bojovníci začínají kroužit po parketu, odkládám zbroj i ustrojení pro kendó a opět oblékám oděv společenský. Schyluje se k druhé ukázce. Tentokrát to bude barokní tanec s překvapením. Vítám na parketu Terezku s Vaškem a předávám jim mikrofon. Zde bych svým moderováním nadělal více škody než užitku. Rázem se přenášíme do 17. století na dvůr francouzského krále Ludvíka XIV. Dobové kostýmy tanečníků jsou dokonalé, stejně jako vlastní tanec. Po ukázce tří tanců přichází překvapení. Výuka jednoho z nich. Terezka vyzývá bojovníky, aby přišli na parket. Vzápětí je velkým zájmem překvapena. Dvě řady nadšenců a jejich partnerek, zaplňují parket po celé jeho délce. Výuka začíná a s ní i obrovská zábava. Inu, bojovníci prostě touží po poznávání nových pohybových aktivit a řádně si vše užívají.

Rozdovádění tanečníci zůstávají na parketu a ze 17. století se za doprovodu hudby vracejí zpět do současnosti. Následně se prostor sálu vyprazdňu a na řadu přichází losování cen. Je jich požehnaně. Krásné je, že jsou to dary od příznivců bojových umění, nebo osob spřízněných. Mnozí z nich jsou v sále.

Ceny rozdány, výherci potěšeni, bojovnící opět připraveni tančit. Využívám příležitosti a vyzývám k tanci svoji švagrovou. Povinnosti však volají. Opět se ocitám na pódiu a vítám kamaráda Jardu. Seznámil nás historický šerm. Tentokrát si Jarda na ukázku přizval dvě slečny. Začíná scénka pozemní a párové akrobacie, tance, fyzického divadla. To, co mohou přítomní shlédnout vzbuzuje obdiv. V některých okamžicích se až tají dech. Na závěr ukázky si Jarda, za bouřlivého potlesku, odnáší své umělkyně na ramenou. V jakémsi zvláštním propletenci.

Naposledy dnes vstupuji na pódium a zvu přítomné k tanci. Nikoho netřeba přemlouvat. Taneční parket se plní a hudba uvádí přítomné v pohyb.

Chvíli stojím na místě, ze kterého jsem účastníky bálu provázel večerem. Moje oči přejíždí po tančících a hlavou letí myšlenky i otázky. Kolik lidí, dnes již dobrých kamarádů, jsem mohl za dobu svého působení na scéně bojových umění poznat? Kolik pozitivní energie, radosti zde pode mnou na parketu, ale i v sále proudí? Jaká energie sem všechny přivedla a na určitý čas spojila? Tančí tu nestoři karate spolu se svými žáky, aikidisté vedle příznivců kendó, ale též zakladatelé musado, Budžinkanu a další, kteří se některé z oblasti bojových umění věnovali dávno tomu. Sleduji bojovníky při zcela jiné činnosti, než při jaké jsem je doposud poznával a v duchu si říkám, co o kom vlastně vím?

Cítím pohodu, radost, pozitivní energii a kdesi uvnitř mě to moc hřeje.

V jakémsi podivném tranzu zasouvám mikrofon do stojanu a sestupuji z pódia.

Hlavou mi znovu letí otázky i vzpomínky. Jak a kde to vlastně všechno začalo? Kde je začátek toho, co předcházelo tomuto bálu? Kdo mi pomáhal, kdo podporoval, podržel, či inspiroval, že jsem vydržel jít touto Cestou.

„Tati, zveme Tě na panáka,“ hlas mého syna mě vytrhává ze zamyšlení. Než se rozkoukám, berou mě Honza s jeho ženou Bárou pod pažemi a společně míříme k baru.

A tak závěrem pozvedám číši a s odstupem času znovu děkuji všem, kteří se bálu zúčastnili. Připíjím na společné setkání v roce příštím. Abychom na 3. Bálu bojovníků opět rozproudili pozitivní energii, poznali se více a byli si třeba zase o poznání blíže.

Rezervujte si tudíž termín 9. března příštího roku....

Kampai – na setkání …..