Dnes Vás na své pouti za poznáním japonského šermu, zavedu do městečka Ičinomija v prefektuře Čiba, na poloostrově Boso, jižně od Tokia.
Je sobota ráno a já si vychutnávám pohodlí ranního polehávání na futonu. Tento druh lože mi prostě učaroval. Dnes žádná práce v 7 Eleven, dokonce ani kendó trénink. Čeká mě prý jedinečný kulturní zážitek. Jen ještě netuším, co bude obnášet. Prý nějaký běh s o-mikoši. Při představě běhání si mimoděk začínám prohlížet hojící se puchýř velikosti pětikoruny na levé noze. Inu, tréninky kendó jsou tu výživné a je jich dost. Vstávám a den začíná plynout.
A je tu poledne. Na společný oběd s rodinou u které jsem již přes týden na homestay, dorazila i parta z Kjúmejkanu, mého domovského dódžó. Informace o tom, co nás čeká dostávají jasnou podobu.
„Zúčastníte se festivalu Kazusa Juniša macuri,“ sděluje nám Akira Kubo sensei. „Jelikož se jedná o významnou šintoistickou slavnost, budete oděni do fundoši,“ dodává. Okamžitě však nastává všeobecný protest. Pro pobavení místních tu nikdo z nás nechce být. Jen pro vaši představu, ve fundoši můžete vidět zápasníky sumo. Dostáváme tudíž bílé trenýrky, trup až po prsa nám je omotán bílou látkou, obuví jsou bílé tabi a kolem hlavy si vážeme stočený tenuguj do něhož je vetknuta mirta. Ještě nezbytné focení a již se naše parta gajdžinů, noří do proudu stejně oděného davu domorodců. Všichni míříme k místu startu, do svatyně Tamasaki. Ulice jsou plné návštěvníků. Konečně jsme na nádvoří svatyně, kde jsou již nachystána o-mikoši, božská nosítka, nebo se také říká, vozidlo pro božského ducha. Každé váží zhruba pětset kilogramů a bude neseno čtrnácti muži. Dozvídáme se, že macuri je šintoistická slavnost na uctávání a pobavení božstev.
Je 14 hodin a vzduchem se nesou zvuky, znamenající zahájení slavnosti. Celé naše bílé, obřadní těleso se dává do pohybu. Před námi je osm kilometrů běhu na místo setkání se zástupci okolních měst. Vybíháme.
Všichni jednotně vykřikují něco jako „wašai, wašai“. Pokřik mě vtahuje do děje, navozuje pocit sounáležitosti a probouzí jednotnou emoční energii. Dalším důvodem je sjednocení dechu. To abychom sjednotili rytmus běhu a snáze se tak udržovali rovnováhu o-mikoši. Velice brzy zjišťuji, že nelze křičet ani běžet mimo nastavený rytmus. Je to vlastně takový, tradiční teambuilding. Iči ni, wašai, iči ni, wašai. Všichni fungují jako dokonalý stroj. Japonský.
Zprvu pouze sleduji způsob střídání nosičů. Probíhá za běhu, žádné zastavování, pauzy na výmněnu nosičů... wašai, wašai …
Dodávám si odvahy a střídám jednoho z Japonců. Snažím se zařadit mezi stejně vysoké muže, abych běžel v co nejpřirozenější pozici. Na poprvé se mi to daří. Střídání má svůj přesně stanovený řád, na který dohlíží stanovený člověk. Je třeba sledovat, abyste svým střídáním nezapříčinil ztrátu rovnováhy nosítek. Wašai, wašai....
Zatím běžíme stále po asfaltce. Pociťuji váhu neseného o-mikoši a lakovaný trám se mi stále hlouběji vmačkává do trapézového svalu. Je to fakt hustá masáž. Přichází čas na mé vystřídání.
Plesk, obrovská ruka dopadá na moje holá záda. To je signál, že mám vyklidit pole. Po takové ráně se ani nemusím moc namáhat. Zpocené tělo sklouzne po lakovaném nosném trámu, jako když prsty stisknete a cvrnknete třešňovou peckou. Hurá, první kilometr je za námi. Ještě tři a budeme u moře, na místě první zastávky. Na osmikilometrové trati jediné. Wašai, wašai …
Konečně, moře je na dohled a do zastávky zbývá posledních sto metrů.
Hurá, pauza, první čtyři tisice metrů je za námi
Začínám cítit svá silně otlačená ramena a můj vnitřní hlas, jakoby mě nabádal k přehodnocení mé iniciativy. Kromě ramen se začíná ozývat puchýř na levé noze
Představa, že zbývající čtyři kilometry poběžíme po písečném pobřeží je docela děsivá. Patnáct minut přestávky je za námi a písečná etapa před námi. Wašai, wašai …
Opět se zapojuji do nešení, ale začíná být dost bolestivé. Rovněž má záda jsou od výzev ke střídání nejen silně rudá, ale hlavně citlivá na každou další ránu. Aby toho nebylo málo, s každým krokem o sobě dává vědět puchýř. Nějak si nerozumí s mořskou vodou a jemným pískem pláže Kujukuri. Musíme totiž běžet po vodou zpevněném písku, jelikož v suchém a hlubokém by mohlo dojít ke ztrátě rovnováhy božských nosítek. Příbojové vlny se průběžně starájí o chlazení našich nohou. Tu a tam dosahuje výška vody téměř ke kolenům … wašai, wašai
Ještě dva kilometry. Dávám si pauzu v nešení. Zato si plně užívám písku a slané vody v obuvi. Ještě, sto metrů … cíl. Cíl první poloviny. Všichni se občerstvují a já se navíc snažím vymýt písek z puchýře. Představa dalším osmi kilometrů, tentokrát po asfaltce, mě ani trochu nenaplňuje radostí.
Prostranství zaplnili účastníci dalších měst a nastává jakýsi tanec, či radovánky a o-mikoši. Některé skupiny s nimi divoce kolébají, jiní je dokoce vyhazují do vzduchu. Prý tím chtějí pobavit v nosítkách přinesená božstava. Já však šetřím síly na běh zpáteční. Startujeme … wašai, wašai …
Detaily běhu zpět už vypustím. Snad jen maličkost. Těch osm kilometrů se běželo bez zastávky.
Do města jsme dobíhali již za tmy a mé rozčarování mělo mít pokračování. Jaké? Následovalo jakési korzování městem s o-mikoši sem a zase někam jinam. Ještě jsem se tudíž několikrát angažoval coby nosič, aby si mé tělo dokonale vychutnalo celou tu atmosféru. Nakonec mě moji hostitelé vysvobodili. S pocitem silných zážitků, dvěma boulemi za krkem místo trapézových svalů a puchýřem na noze plným černého písku, jsem padl na futon a usnul jako špalek. Silné zážitky však přetrvaly po celých dalších cca deset dnů. Nejvíce se vracely u rehabilitačního lékaře, který mi pomáhal zbavit se bolesti v kolenou. Díky své výšce, jsem totiž často běžel v dosti nepřirozené pozici, která se kolenům moc nelíbila.
Přesto na tyto zážitky rád vzpomínám. Komu se kdy podaří nást na ramenou a bavit božstva ...
https://ohmatsuri.com/en/articles/chiba-kazusa-junisha-matsuri