Postávám mezi účastníky i diváky turnaje kendo a sleduji probíhající zápasy. Sportovní halou se nesou výkřiky bojovníků, údery jejich chodidel o podlahu (fumikomi) a samozřejmě třesk bambusových mečů. Fascinující atmosféra prodchnutá energií soutěžících.

Sleduji dění a pozvolna se v myšlenkách nořím do minulosti. Míjím v čase svoji poslední účast na turnaji Tóru Giga Cup v roce 2006. Moje mysl přetáčí pozpátku film uložený v ní s názvem Cesta meče neuvěřitelnou rychlostí. Letmo míjím srpen roku 1988, termín konání nultého ročníku Pražského poháru kendo. Myšlenky však letí dál.
Chceš bilancovat Láďo? Nebo je to nostalgie? Můj vnitřní hlas si do mě trochu rýpne. Ne, nechci, jen vzpomínám. Třeba na to, kde to všechno začalo.


Nepřijde ti divné, že mnozí znají životopis kdejakého japonského šermíře, ale nemají povědomí o tom, jak to začalo fungovat u nás? Kladu otázku svému vnitřnímu hlasu, ale on mlčí. Možná ví proč. Moje mysl letí časem a zastavuje se v roce 1968.

Děsivý letopočet. Co všechno nám tehdy přinesl?
Ještě předtím, než přivedl do tehdejší ČSSR spoustu „bojovníků“ na tancích, umožnil mi nahlédnou do časopisu 100 + 1. Tehdy mě v něm zaujal jeden článek. Týkal se japonského šermu kendo.

Zaujal mě tehdy natolik, že jsem si ho vystřihl a uchoval. Proč? Na tuto otázku nemám dodnes odpověď. Prostě to tak mělo být.
Možná tehdy tak trochu korespondoval s mými klukovskými aktivitami. Neměli jsme tehdy počítače a tak jsme řádili a „válčili“ naživo. Informace o bojových uměních? Naprosto žádné. Jasně jsme však měli tuto oblast spojenou s Japonskem.
A tak jsem v září 1968 od atletiky zamířil ke karate. Bylo však takové české, nejaponské. Proč to tak tehdy bylo, jsem se dověděl o mnoho let později.
Po téměř dvou letech této aktiviti přišla dlouhá odmlka. Život šel prostě jinou cestou.
Tu a tam se mi samurajové připoměli články ve Střelecké revue.

V roce 1981 vše dostalo akční spád. Rozhodl jsem se koupit si japonský meč. Moje přání se však ukázalo nesplnitelné a tak volím jinou cestu. Vracím se k výstřižku ze 100 + 1. Budu se věnovat japonskému šermu a meč ke mně přijde.

Ale ouha, nikdo nikde necvičí. Ani stopa po někom, kdo by měl stejný zájem jako já. Po kendo ani stopy. Při pátrání se seznamuji s řadou zajímavých lidí - Oldou Vaškem (6. dan judo) a doktorem Ivanem Fojtíkem a dokonce zahlédnu i nestora judo Vladimíra Lorenze.
Halou náhle zazní pronikavý výkřik a na chvíli mě vrátí do reality.

Současně mi připomene situaci na první ukázce v červnu 1986, kdy mé přání věnovat se kendó dostalo první reálnou šanci.
Delegace ZNKR ve složení Sonoda Masaji 8 dan kendo, Tamaki Atsushi 8 dan iaido, Koda Kunihide a Hayakawa Hiromi, oba 6 dan kendo plní můj dávný sen i nabízejí šanci.
Další vývoj pak dostává rychlý spád.
Do morku kostí pronikající výkřik mě opět vrací mezi zápasící.

Martin Fritz, náš historicky prví vítěz na Mistrovství Evropy, svádí s francouzským soupeřem tvrdý souboj plný dynamiky a zvratů. Sleduji to samurajské klání a hlavou mi letí myšlenka. Kde bych si tehdy v roce 1986 na Folimance pomyslel, že jednou uvidím kendo srovnatelné s ukázkou v podání našich příznivců kendo.