Je sobota 23. září a já mířím do sportovního centra ČVUT. Před vstupem do haly Juliska je tradičně bot, jakoby se tu přezouvala stonožka. Přidávám ty své k ostatním, beru za kliku, opatrně otevírám dveře a vstupuji do atmosféry klidu, soustředění, ticha, rušeného pouze svištěním mečů.

Hala je doslova zaplněna příznivci iaido, účastníky Shinbukan Enbu Taikai.

Již mnoho času ulynulo od chvíle, kdy jsem zveřejnil nějaký příspěvek a snad ještě více času jsem nechal uplynout, když jsem hledal téma o kterém bych chtěl psát. Přitom je toho tolik o čem bych mohl. Zatímco se témata hromadila, já nechal volně plynout čas.

Až přišel dnešní den. Den jako každý jiný a přitom něčím originální.

Vážení přátelé,

asi se budete podivovat, že až nyní se vracím k Bálu bojovníků, který proběhl dávno tomu.

Dost možná se Vám však vybaví, že i Vy jste se k prožité události, ať již příjemné či naopak, k filmu, setkání, s odstupem času v mysli vraceli. Jsem přesvědčen, že nejednou.

Trochu mě štve, že píši úvodní příspěvek tohoto roku poté, co pominul jeho první měsíc a ještě jsem se rozhodl psát o pomíjivosti. Zejména když se pohnutka k zamyšlení nad pomíjivostí zrodila za emočně silné události, již počátkem ledna. Ve vlaku, při cestě z Ostravy do Prahy ...

Je to již více než měsíc, co jsem se po šestnácti letech nechal inspirovat k účasti na turnaji kendó a … uspěl. Druhé místo v kategorii seniorů 60 plus a třetí v kategorii 50 plus.

Jistě si vybavíte když vítěz, vítězka třeba tenisového turnaje, závodu v lyžování, apod., řekne: „Stále mi plně nedochází, co se to vlastně odehrálo a jaký to pro mě bude mít význam, přesah. Bude chvíli trvat, než to vstřebám.“ No a tak nějak se i po měsíci cítím já.

Při psaní řádků Keiko-kai mezi bambusy, mě myšlenky přenesly až do roku 1990. Tehdy, během mého prvního pobytu v Japonsku, mě sensei Aimaro Yamahata pozval na velice zajímavou akci. Byla určena držitelům sedmých a vyšších mistrovských stupňů. Takže já, se svým „druhým“ jsem mezi přítomnými opravdu vynikal.

Sedím v nočním tichu, rušeném pouze šuměním deště a upíjím ze sklínky červené vínko. Moje myšlenky se dnes, stejně jako již několi dnů vracejí k události, která ve mně zanechala hlubokou stopu.

Nazval jsem ji prostě – Cesta.

před pár dny jsem na svém FB profilu zveřejnil pár snímků z akce nazvané – keikokai. Rád bych Vám nyní nastínil, proč jsem je zvolil a co jsem jimi vlastně chtěl říci.

Nejprve se zmíním o vlastnín názvu akce – keikokai. Nejvýstižnější překlad tohoto výrazu by zněl – setkání.

Vážení přátelé,

čas, neúnavný běžec života každého z nás, začíná nechávat za sebou první hodiny a dny mého, našeho bytí v tomto roce. Rád bych proto do něho, ale i mezi Vás, vstoupil s něčím, co alespoň trochu, navozuje pocit klidu. Usedám do zimní zahrady a beru do ruky vánoční dárek – diář. Titulní stranu zdobí krásné výjevy z přírody. Mé oči však spočinou na názvu - JEDNODUCHOST, Paulo Coelho.

Dnes je den pravidelné údržby meče a z hloubi mé mysli se začínají nořit vzpomínky spojené s ním. Dnešní očistu meče si hezky vychutnám, rozhoduji se v duchu. Vstávám. Následují veškeré ranní procedůry a již se připravuji na očistný obřad. Což si pro navození atmosféry dopřát šálek zeleného čaje? Myšlenka mi bleskne hlavou a oko padne na vzácný šálek. Dostal jsem ho darem od významného japonského hrnčíře ve stejném roce, jako meč. Ano, pojmu to dnes obřadněji.