Hotovec.cz

Petr Geisler

Věděli jsme jeden o druhém dost dlouho, avšak naše Cesty se prolnuly až v okamžiku, když jsem Petra požádal o napsání kaligrafií do mojí knihy.

Ochota s jakou mi nezištně vycházel vstříc mě udivovala a přiváděla do rozpaků. Několikrát jsem se ptal jak se vyrovnáme, avšak odpovědí mi vždy byl úsměv s ubezpečením, že si tím nemám lámat hlavu.

„Rád to pro Vás udělám, vím jaké to je, když se někdo pustí do psaní knihy. To není žádný byznys. Oceňuji Vaši snahu,“ řekl mi Petr hned v samém počátku. A tak jsme se pustili do díla, aniž jsme si uvědomovali, že nejde jen o pár tahů štětce, nýbrž, že se začíná odvíjet příběh.

Každá naše schůzka nad kaligrafiemi, byla nejen setkáním dvou duší prodchnutých vztahem k Japonsku, ale též epizodou příběhu. Vlastně příběhů, které se prolínají a do sebe zapadají, přestože vnější forma je jiná. V Petrových tazích štětcem jsem viděl nejen své pohyby mečem, ale též Cestu za poznáním "hlubin" japonského šermu. V jeho kaligrafiích se zrcadlila nejvyšší forma provedení. Vlastně to již žádná forma nebyla. Zatímco já, učíc kendó a iaidó, jsem musel formu dodržovat, Petr se od ní osvobodil. Tehdy jsem si vzpomněl na moji snahu nastínit svým žákům, že za přesně stanovanými pohyby - vnější formou, se rozprostírá nekonečný prostor poznání. Pochodil jsem vesměs jako Petr s jeho pojetím. Petr se zmínil, že jeho kaligrafie jsou i pro Japonce těžko čitelné a mě došlo proč.

Jednou, když vyvstala potřeba dodělat pár kaligrafií jsem se Petrovi dovolal do nemocnice. 
Jeho hlas zněl unaveně, leč odpověď byla pozitivní. 
„Uřízli mi zase pár prstů a tak mi trochu zkazili náladu. Za týden už budu doma a hned to napíšeme,“ zněla odpověď. A napsali.
Křtu knihy se Petr pro zdravotní potíže nemohl zúčastnit. Druhý den se jeho stav zlepšil a tak jsme začali trochu plánovat. Počátkem prosince 2008 naše plány začaly dostávat jasnou podobu a já měl radost, že se Petrovi vrací chuť tvořit.
Po vánočních svátcích jsem zorganizoval setkání tvůrců a sponzorů knihy. Petr přišel, přestože se v jeho tváři zrcadlil složitý zdravotní stav. Plány však dostaly konkrétní podobu.
„Jen co se vrátím po Novém roce ze servisu, pustíme se do toho. Musím si nechat seřídit brzdy a vyměnit kapaliny,“ žertoval Petr. Hned mi nedošlo co míní tím servisem. Měl na mysli nemocnici.   
Pár dnů po Novém roce mi v mobilu zapípala zpráva SMS.
Po jejím přečtení mi bylo jasné, že vše, co jsme společně plánovali, … již nezrealizujeme.

Chtěl bych proto znovu Petrovi poděkovat nejen za napsání kaligrafií, nýbrž za vše, co jsem si díky našim setkáním mohl uvědomit.
Nechtějte proto Petrovy kaligrafie číst.
Snažte se je pochopit a nehledejte jejich vysvětlení ve vnějí formě.
Dívejte se na ně prosím, jako na součást Petrovy Cesty srdce a obrazy těžce zkoušeného těla, avšak svobodné duše. Díváte se s největší pravděpodobností na poslední tahy štětcem v jeho životě, kterými nám tento skvělý muž chtěl něco sdělit.