Hotovec.cz

Rez vychází z meče samého

Japonské rčení

„Tak nevím, zda jsem udělal dobře, když jsem slíbil, že dopíši ještě pár příhod,“ říkám si sám pro sebe a přemítám, které rčení zvolit. Robin, no jasně, ten bude mít určitě nějaké to moudro v zásobě. Utěšuji se a obratem realizuji svoji myšlenku. Vytáčím číslo a … dovolávám se. „Ahoj Vláďo,“ ozývá se z telefonu známý hlas. „Ahoj Robine,“ zdravím a jdu přímo k jádru věci. „Kdysi jsi říkal, že existuje celá řada rčení o japonském meči. Já bych teď nějaké potřeboval,“ sděluji nedočkavě. Robin pochopil moji situaci a za pár hodin již otvírám e-mailovou zprávu obsahující tři rčení o japonském meči. Použitelné se mi jeví pouze jediné. „Rez vychází z meče samého.“ Vysvětlení v závorce říká, že původcem pochybení, selhání, apod. je člověk sám.

Ano, to je ono, letí mi hlavou, ale nenaskakuje mi žádná vhodná situace. Láďo, vždyť je to stejné rčení, které zná snad každý, přichází na pomoc můj vnitřní rádce. Je to tohle? „Každý svého štěstí strůjce.“ Můj vnitřní hlas však neodpovídá, a tak se pouštím do psaní. Snaha začít je obrovská, avšak kde začít, kterou nit z celého klubka nápadů uchopit? Myšlenky přeskakují z jedné události, kterou hodlám, popsat na druhou. Jsem to vůbec já? Proč se ne a ne rozepsat? No přece proto, že budeš psát o vlastních chybách, přichází s vysvětlením mé chytřejší já. Ale vždyť jsem nikdy neměl problém přiznat, že se chyby dopouštím.Vím, bylo to se mnou těžké, ale nakonec jsem se stejně přizpůsobil tomu, co chtěli druzí. Pravda, až na vyjímky. Bráním se, a přistihuji se, že reaguji polohlasně. Proč říkáš ale? Proč oponuješ? Ano, ty jsi o svých chybách hovořil, avšak vysvětloval jsi je druhým lidem. Ty jsi se ve své podstatě snažil, aby si ze tvých chyb vzali ponaučení druzí. A oni tak často činili. No a co je na tom špatného?

Opět se obhajuji. Na tom, že jsi o svých chybách mluvil, není špatného nic. Snad jen to, že jsi je stále opakoval, avšak sám sebe jsi neposlouchal. Až teď, když máš psát o svých chybách si začínáš uvědomovat, že je říkáš sám sobě. Nechce se ti do toho? Těžko se ti o vlastních chybách mluví? Proč? Protože tě nikdo neposlouchá, nikdo nereaguje a nezjemňuje dopad tvých slov? Tak se neboj sám sebe a piš, půjde to, uvidíš. Uvědomuji si, že na tomto pohledu něco je.

Vraťme se na chvíli o pár let zpět. Je srpen roku 1990 a já se nacházím kdesi v horách nad městečkem Čičibu, asi sto padesát kilometrů severně od Tokia. Právě skončil sobotní dopolední trénink víkendového semináře. Zbavil jsem se do poslední nitky propoceného keiko-gi, trochu si odpočinul v japonské horké lázni a pajdám se k horské říčce. Těžce si mi našlapuje na levou nohu. Rána velikosti mexického dolaru po čerstvě odstraněných puchýřích, kterou jsem si přivez z desetidenního soustředění v městě Saitama, se úctyhodně hlásí o pozornost. Ještě kousek a budu u řeky. Pomalu se duchem vracím sám k sobě. Pryč je ohlušující řev hordy, zběsile se na sebe vrhajících zakukleců i třesk bambusových mečů. Již slyším, jak vodní proud šumí po kamenech a vzduch dostává zvláštní, chladivý nádech. Proč jsi vlastně tady, Láďo? Hlavou mi prolétne myšlenka, jejíž pokračování tuším, a proto se snažím vnímat krásu okolí. Konečně řeka. Usedám a rozpálené nohy nořím do chladivých peřejí. Ach …, to je balzám. Vychutnávám si příjemný chlad, který pozvolna prostupuje do mého těla. Po chvíli i bolest ve zraněné noze mizí. Jako kdybych měl nohy v živé vodě. Proč jsi tady, Láďo? To ti včerejší lekce nestačila? Proč jsi raději nejel na ten kulturní program? Vnitřní hlas nabírá na síle a já mu již nedokáži čelit. Ano, včerejší den se stal zlomem v mém pobytu. Pojedu domů o půl roku dříve. Ale proč?

Co jsem udělal špatně? Čím jsem se tak provinil, že mi včera bylo učitelem naznačeno, že půl roku je pro mne dost? Nechápu! Ty řeči o tom, že jsem nejlepší šermíř v Japonsku, že se tu již nemám co naučit. Co to mělo být? Vždyť jsem pouze trval na tom, abychom si s učitelem ujasnili pravidla pomoci našemu, československému kendó. Ostatně, vždyť on tu pomoc nabízel sám. Já se pouze snažil získat od učitele konkrétní odpověď. Láďo, asi bys měl do té řeky strčit hlavu. Stejně nic nevymyslíš. Nech to být! Můj vnitřní hlas mě tentokrát spíš chlácholí a já se po chvíli myšlenkami opět vracím k té kráse, uprostřed níž se nacházím.

O dva dny později v Tokiu. „Dobrý den sensei, půjdu se dnes zeptat na letenky a cestou odvezu na poštu balík s brněními, které jste mi daroval jako podporu našeho oddílu,“ informuji i žádám učitele o souhlas. Odpovědi se mi však nedostává. Beru tudíž téměř patnáctikilový balík a vyrážím. Pošta není zrovna za rohem, a tak je dost času, aby mě cestou opět přepadly chmurné myšlenky. „To jsem z toho blázen“, na jedné straně si vysloužím dary v podobě použitých brnění, na straně druhé jsem tu „nežádoucí,“ mumlám si pro sebe a vyhlížím místo, kde mám vystupovat z autobusu.

Alespoň něco ještě stihnu pro členy našeho suchdolského oddílu udělat. Odháním negativní myšlenky a v duchu počítám, kolik dárků z Čech mi ještě zbylo, abych alespoň touto, pro mne jedinou formou, mohl učiteli projevit vděk za jeho pomoc. Kolik to poslání asi bude stát? Kolik budu potřebovat na letenku? Kolik takovýchto balíků budu muset ještě poslat? Náhle mi hlavou letí zcela pragmatické otázky. Musíš to nějak vyřešit. Přijel jsi sem přece proto, abys podpořil suchdolský oddíl kendó. Tak koukej makat. Balík jsem poslal a pak další a další. Naštěstí jsem dokázal na odeslání všech vydělat. Představa, že bych musel učitele žádat o finanční podporu, pro mne byla nepřijatelná. Kdybych však dárky svého učitele neposlal do Čech, urazil bych ho. Nebylo na výběr.

O pár měsíců později … opět mezi svými, i členy našeho oddílu, na valné hromadě tělovýchovné jednoty. Tak co, jak jsi se v tom Japanu měl? Co všechno jsi si přivezl? Video, rádio, nějakou elektroniku? Nevěřícně civím na tazatele z našeho kruhu. To se mi snad jen zdá? Zvědavec mě však přesvědčuje, že jsem naprosto při smyslech. Tam sis asi pěkně nahrabal, co? Chce se mi říci něco hodně jadrného, avšak místo toho ze mne padá něco zcela jiného. „Jó, docela to ušlo, na auto to stačit bude. To víš, musel jsem taky trochu cvičit,“ suše konstatuji a opouštím zvědavého závistivce. Lekce udělená japonským učitelem mi náhle připadá zcela nicotná. Proč jsi tam byl? Pro koho jsi to všechno v Japonsku podstupoval? Hlodá a rýpe do mně vnitřní hlas. No přece, abych pomohl ostatním, kteří se zajímají o kendó. Již tehdy měl vnitřní hlas pokračovat prostým, ty vole jeden.

A léta plynou dál. Vladimíre, spolupracuji na přípravě pořadu Trní. Určitě ho znáte. Zveme tam lidi, jejich život je něčím zvláštní a zajímavý. Váš životní příběh by zajisté mohl ukázat vašim žákům, lidem z oblasti bojových umění a nejen jim, co může obnášet, když se někdo tak oddá svému koníčku, hobby, jako vy. Rádi bychom, kdyby přišla i vaše žena. Dostává se mi nabídky, ale … Musím vás zklamat, ale já se rozvedl. Nastává chvíle ticha, po níž následuje omluva. Upravená nabídka přichází o pár dnů později. Přijďte do pořadu s vaší novou partnerkou. Nakonec dávám za pravdu pozitivním argumentům produkční a do pořadu jdu. Někde v hloubi duše se utěšuji myšlenkou, že můj životní příběh a vše co se v něm odehrálo, může někomu posloužit, aby se takové situace vyvaroval. A výsledek? Ten jsem dlouho vnímal jako bolest, kterou jsem svým činem způsobil. Kde tehdy byl můj vnitřní hlas? Proč mi nic nešeptal? Proč na mě neřval: Ty naivní blázne, to jsi ještě nedostal rozum? Pár lidí můj krok pochopilo a mnoho dalších mě za něj odsoudilo. Asi to tak všechno mělo být. Třeba proto, abych se zamyslel nad tím, zda lze vyhovět ostatním, či všem vlastním tužbám.

Při hledání rčení o meči, jsem narazil na jedno, které mně velice zaujalo. Nemá nic společného s Japonskem a přesto mi něčím připomíná rčení, které jsem zvolil jako název této kapitoly. Věřím, že mi neutkvělo v mysli proto, abych kolem sebe stavěl hradby a uzavíral se kvůli jiným do pekla vlastních myšlenek, právě naopak. Tady je: Recept na úspěch vám dát nemohu, zato na neúspěch ano, zkoušejte vyhovět každému. (Bill Cosby)

Japonské rčení


Cesta srdce vychází online

Cesta srdce je cesta srdce a pro velký zájem a nulové zásoby tištěného vydání jsem se rozhodl postupně vydat knihu digitálně.

Kapitoly

Poděkování vydáno říjen 9, 2017 00:00
1. Mozaika bojovníka vydáno říjen 9, 2017 00:00
2. Zahrada Rjóandži vydáno říjen 12, 2017 00:00
6. Japonský měč vydáno listopad 2, 2017 00:01
10. Dej druhému šanci vydáno prosinec 7, 2017 16:08
11. Hledat staré znamená rozumět novému vydáno prosinec 7, 2017 00:01
13. Kdo ovládá techniku, není ještě mistr vydáno prosinec 21, 2017 00:01
14. Vědět a jednat je jedno a totéž vydáno prosinec 28, 2017 00:01
16. Každý den vychází slunce vydáno leden 11, 2018 00:01
21. Vidíte-li to, nemůžete to najít vydáno únor 15, 2018 00:01
22. Zlostný člověk se porazí sám, v bitvě stejně jako v životě
24. Sliby dávej pomalu, a plň je rychle vydáno březen 8, 2018 00:01
25. Rez vychází z meče samého vydáno březen 15, 2018 00:01
27. Myslete na vítězství vydáno březen 29, 2018 00:01
28. Pět každodenních srdcí vydáno duben 5, 2018 00:01