Hotovec.cz

Máš-li otázku, polož ji hned. 
V tom případě budeš v nevědomosti pouze jednu vteřinu.
 Nepoložíš-li ji, zůstaneš v nevědomosti celý život.

Japonská moudrost

Tak to byl zase den. Hlava se mi z dojmů téměř rozskočí. Honem sprchu a postel. Uléhám a … náhle se ocitám v Kjótu. Je pozdní večer. To byl ale den, jako u výslechu, letí mi hlavou. Pryč, někam pryč. Moje tělo, ale především hlava volá po odpočinku. Nasedám do taxíku a nechávám si poradit. Pak už se kužely světla reflektorů zaříznou do tmy a vůz se tiše pohne. Uzoučkými uličkami se proplétáme neznámo kam. Zeptej se Láďo, vždyť ani nevíš kam tě veze, nabádá mě můj vnitřní hlas. Ale proč? Zajisté to tam bude hezké. Stejně by mi jeho vysvětlení nic neřeklo. A hlavně, on neumí anglicky a já japonsky. Stoupáme stále kamsi do kopce. Mrholí. No tak to mi chybělo, to bude zážitek, letí mi hlavou, ale nechávám na osudu, co mi nachystá. Kličkovaná uličkami města končí. Platím a vystupuji. Taxík odjíždí, já osiřím.

Cestou do jakéhosi kláštera, jehož součástí má být i zajímavá zahrada, potkávám pár japonských turistů. Procházím dřevěnou brankou a nechávám písčitou cestičku, aby mne dovedla k budově kláštera. Zouvám boty a vstupuji na posvátnou půdu. Již samotný kontakt nohou bez obuvi mi působí velkou úlevu. Jako kdybych před vchodem spolu s botami zanechal i většinu starostí. No to dnes bylo otázek, bleskne mi hlavou, ale vzápětí mě do sebe doslova nasává zdejší atmosféra. Rýžová tatami na pružné podlaze doslova hýčkají moje chodidla. Jednoduchost stavby, tlumené, doslova sametové světlo a všudypřítomné ticho jsou balzámem na moji přetíženou mysl.

Vcházím do velké místnost. Jedna stěna je otevřena do zahrady ponořené do temné noci. No to je paráda, tak já tu teď budu čumět do tmy jako nějakej horník, letí mi hlavou. V duchu si nadávám, že jsem se taxikáře přece jen nezeptal. Vidíš, to jsi celý ty, stále jen samé umění přijímat a teď se ti to moc nevyplatilo, kritizuji sám sebe. Myšlení však na této situaci nemůže nic změnit. Nepoložil jsem otázku včas, tak teď musím věci brát jak jsou. Uvidíme. Snažím se přestat myslet. Usedám vedle několika Japonců a svůj zrak ponořuji do tmy.

Prší, vlastně jen lehce mží. Mé oči pozvolna přivykají temnotě a já si uvědomuji, že v zahradě není úplná tma. Tlumené světlo prosakující sem ze vzdálených budov neslyšně vstupuje do zahrady. Jako by chtělo našim myslím odkrýt krásu, která se halí do tmy. Již „vidím“ víc, cítím to tajemné kouzlo japonských zahrad. Přestávám myslet na to, že jsem se měl na všechno zeptat.  Stále mží. Droboučké kapičky vody něžně dopadají na listy bambusu a stromů momidži. Tiché šumění zkrápěných listů mi připomíná zvuk vařící se vody při čajovém obřadu. To není šum, to je koncert. Tajemný dirigent nechává rozehrát ten největší a nejpřirozenější orchestr – přírodu. Přestávám si uvědomovat sám sebe. Doslova se rozpouštím v prostoru a čase. Slyším dobře? Někde něco začíná hrát. Tichá, nevtíravá, všechnu tu krásu respektující hudba začíná vystupovat z oparu deště a temnoty. Hladí mé ušní bubínky a jejich prostřednictvím i mojí duši. Zavírám oči a ponořuji se do království pohody a klidu. Spím či bdím? Náhle se k mým očím zavřenými víčky začíná prodírat nevtíravé světlo. Vychází slunce? Je to sen? Kde to jsem?

Pomalu, pomaloučku, abych nezaplašil svůj sen, otevírám oči. Tělem mi proběhne lehké zachvění. Téměř nepřítomně hledím na hru světel, která teď činí z listů stromů, jejich korun a kmenů a také trávy i mechu, živé herce. Křižíkova fontána – strhne mě mysl na chvíli do české reality. Zřejmě si potřebuje srovnat to, co právě vnímá s tím, co je v ní již dávno uloženo. Okamžitě se však vrací a plně oddává pohádkové atmosféře. Žádné barvy, jen bílé světlo různé intenzity ozařuje a poodhaluje krásu zahrady, kterou by jinak pohltila tma. Zahrady, kterou vytvořila lidská ruka ve snaze přiblížit se nejzkušenějšímu architektovi – přírodě.

Světlo v souladu s tóny, které hladí moji mysl, neustále, leč plynule mění úhly dopadu. Jednou si paprsky zvolí za cíl korunu stromů momidži, jindy doslova šplhají po štíhlém kmeni bambusu. To vše umně doprovází přírodní bubeník – déšť. Podvědomě zvedám zrak k obloze. Kupodivu vidím hvězdy. Nechápu. Jak to, že prší? Snad tu nedělají umělý déšť? Mlč! Teď mlč! Otázky klaď, až přijde čas! zní přísně vnitřní hlas.Zavírám oči a opět se snažím nasávat podstatu toho všeho, čeho jsem v tuto chvíli součástí. Slunce za mými víčky zapadá. Pomalu, velice pomalu otvírám oči. Jsem zpět. Příroda opět stáhla svoji oponu a já herce černého divadla spíš tuším, než vidím. Chtěl bych tu zůstat co nejdéle.

Diváků ubylo a já vlastně netuším, jak dlouho jsem zde seděl. Pomalu, abych nevytvořil žádný zvuk, se zvedám. Podruhé jdu známou cestou, avšak opačným směrem. Rýžová tatami opět hladí moje chodidla. Obouvám boty a s nimi se mi vrací pozemské myšlení. Tak, a jak se odsud dostaneš? Nikde nikdo. Máš nohy, zní nápověda. Zvedám hlavu k obloze. Je plná hvězd. Stále mrholí. Na moji tvář usedají drobné kapičky vesmírného vlhka. Mojí mysli se nechce domů.  Stojím na parkovišti taxi, hlavu zvrácenou k obloze a vychutnávám si tu samotu uprostřed noci. Opět zavírám oči, když tu přes má víčka přejede ostrý kužel světla. Taxík. „Kam to bude pane?“ ptá se postarší muž. Vyndávám papírek s adresou. Přitakává a vzápětí vyjíždíme. Kužely světla se začnou prodírat klikatými uličkami starobylého Kjóta a moje mysl se definitivně vrací do reálu. Klidná a odpočatá.

… Crrr, crrr, crrr !!! Co je? Kde to jsem? Vždyť je čas jít spát! Blouzním? Jóóó, to teda jo! Koukej vstávat, je ráno! Mé druhé já mě doslova vystrkuje z postele. Cože, to se mi zdálo? V rozespalosti kladu první otázku dne. Ano, ano. Trochu sis zavzpomínal, ale teď koukej fungovat. Nátlak pokračuje. Ještě jednou se krátce vracím k tomu, co jsem mohl ve snu prožít. Jak věrně si moje mysl pamatuje vše, co se do ní kdysi v noční zahradě uložilo. Ten sen ti měl něco říct. Vzpomínej! Co v něm bylo důležité!? Nabádá mě mé druhé já. Namáhám mysl a snažím se vybavit si detaily snu. Už vím. Otázky. Mám se ptát!

Správně Láďo, správně! Jsem pochválen. Máš pravdu, můj rádče, uznávám já. Nezeptal jsem se na jméno zahrady a teď nemohu druhým poradit, kde mohou prožít takový okamžik. Snažím se ukázat, že vím, co mi měl sen dát. Tak trochu máš pravdu, zní hlas. Nikdo by ovšem nemohl prožít to, co ty. Každý jsme jiný, máme jiné cítění a vnímání. Neutíkej mimo tento svět. Vrať se na zem. Opět má můj rádce pravdu a já dostávám další lekci. Kolikrát jsem se již v životě zachoval stejně jako v taxíku. Řekl jsem svoji představu a věřil, že jí druzí budou chápat jako já. Spoléhal jsem se a neptal se. Neptal jsem se však ani v okamžicích, kdy dělali věci jinak, nebo nedělali nic. Bral jsem vždy všechno jako danou skutečnost a snažil se odnést si z ní něco. Nekladl jsem otázky a žil tudíž v určité nevědomosti.

Zkus si to převést na šerm, vždy jsi to dokázal. Najdeš tam odpověď, uvidíš. Mé druhé já pokračuje a já jsem mu vděčný. ANO, máš zase pravdu. Dochází mi to. Sek mečem je pouze vnější forma dotazu. Zaútočím – a jako kdybych se zároveň ptal. Jsi připraven? Odpověď dostanu téměř okamžitě. Formou vítězství, obrany protivníka, nebo porážky. Jak prosté.

A teď si to převeď na nějaké jednání, rodící se spolupráci, tvojí vlastní snahu něco vytvořit. Nečekal jsi někdy příliš dlouho s otázkou? Neváhal? Nespoléhal na druhé? Neoddaloval útok příliš? Mé druhé já mluví jasnou řečí a já poslušně naslouchám.

Japonská moudrost


Cesta srdce vychází online

Cesta srdce je cesta srdce a pro velký zájem a nulové zásoby tištěného vydání jsem se rozhodl postupně vydat knihu digitálně.

Kapitoly

Poděkování vydáno říjen 9, 2017 00:00
1. Mozaika bojovníka vydáno říjen 9, 2017 00:00
2. Zahrada Rjóandži vydáno říjen 12, 2017 00:00
6. Japonský měč vydáno listopad 2, 2017 00:01
10. Dej druhému šanci vydáno prosinec 7, 2017 16:08
11. Hledat staré znamená rozumět novému vydáno prosinec 7, 2017 00:01
13. Kdo ovládá techniku, není ještě mistr vydáno prosinec 21, 2017 00:01
14. Vědět a jednat je jedno a totéž vydáno prosinec 28, 2017 00:01
16. Každý den vychází slunce vydáno leden 11, 2018 00:01
21. Vidíte-li to, nemůžete to najít vydáno únor 15, 2018 00:01
22. Zlostný člověk se porazí sám, v bitvě stejně jako v životě