Hotovec.cz

MAAI - Vzdálenost není to, co vidí vaše oči, je to stav vaší mysli

Okénkem, na kterém mráz vytvořil jemné ledové květy, sleduji krásnou scenérii. Zapadající slunce pohodlně spočívá na oblacích a zbarvuje obzor mnoha odstíny rudých barev. Temná noc nás pomalu dostihuje. Rudá sluneční záře dává tušit, jak velkou vzdálenost máme ještě před sebou, zatímco nekonečná temnota přicházející noci již pohltila tu, kterou jsme překonali. Hlavou mi prolétají různé myšlenky. Najednou ulpí na pojmu – vzdálenost. Jak důležitá i relativní část našeho života je spojena s tímto slůvkem! Mé myšlenky se stáčí k japonskému šermu. I v něm sehrává vzdálenost velice důležitou úlohu. Vybavuji si mnoho souvislostí s něčím, co mi vždy připadalo tak samozřejmé, prosté, nezajímavé. Až kendó mne přimělo přemýšlet nad tím, co vše se skrývá za slovem maai .

S tímto podivným slovem jsem se poprvé setkal v propagačním letáku o japonském šermu, který měl v roce 1986 seznámit zájemce o japonský šerm s jeho nejzákladnějšími principy. Říkalo se v něm, že přesný význam maai, „udržení rozestupu“ se v kendó týká vzdálenosti a načasování. Jiné materiály vysvětlují, že slůvko Ma znamená vzdálenost, Ai je harmonie. V japonském šermu se maai dělí na tři „skupiny“ – tó-ma, issoku-ittó-no-maai a poslední je chika-ma (čikama). Tó-ma (tóma) je vzdálenost, kdy se hroty tasených mečů držených před tělem, vzájemně nedotýkají. Je proto nezbytné udělat více než jeden krok, abyste byli schopni zasáhnout soupeře. S takovýmto pojetím šermu, kdy se soupeři k sobě pozvolna přibližují, s každým centimetrem zvyšují psychický tlak a pak náhle prudce vyrazí do útoku, jsem se setkal velice zřídka.

Bylo to v Šubukan dódžu v Tokiu a mým protivníkem byl Nakamura Waširo sensei (učitel). Zdravíme se. Meče jsou taseny. Souboj začíná. Hned od prvního okamžiku je mi jasné, že nestojím proti šermíři se sportovním srdcem. Vzdálenost mezi hroty našich mečů je více než jeden metr, přesto jsme doslova propojeni pohledem. Ani jeden z nás neuhýbá očima. Jakoby jejich přispěním vznikl neviditelný energetický most. Prsty mojí pravé nohy se „zarývají“ do naleštěné podlahy. Přitahují tělo o pár centimetrů blíže k soupeři. On reaguje. Vychyluje svůj pohyb z linie, kterou jsem se mu snažil vnutit. Napětí se zvyšuje. Neviditelná ruka svírá moje hrdlo. Cítím, jak mi srdce buší stále silněji. Touha rozhodnout zápas ve svůj prospěch je stále intenzivnější. Něco mi ale nepřestává říká: „Vydrž, ještě chvíli, vydrž.“ Prsty opět posouvají tělo o pár centimetrů k učiteli. „Teď, téééď… zaútoč … máš více síly, jsi rychlejší … neváhej … teď.“ Můj vnitřní hlas mne nabádá k útoku, avšak protivníkovy oči mne varují. Jeho klid mi bere odvahu. Nervy jsou napnuty k prasknutí. Vydrž Láďo, vydrž, ještě chvíli! Jsme jako dva dravci, kteří podvědomě kontrolují svá teritoria. Náhle z mého hrdla vyráží silný výkřik. Jako kdybych chtěl říci: „Dál již nesmíš.“ Proud energie, který ze mne vychází je však zároveň uvolněním obrovského psychického napětí. Vybavuji si jedno samurajské rčení. Svého soupeře poraž nejprve svým duchem a teprve potom svými svaly. Protivník reaguje stejně jako já. Jeho výkřik dává tušit, že i on je rozhodnut každým okamžikem zaútočit. Vzdálenost mezi meči je již pouhých dvacet centimetrů a prsty posouvají naše těla o další centimetry blíž k sobě. Náhle se můj soupeř znatelně pohne směrem ke mně.

Teď Láďo …, velí vnitřní hlas a tělo mu naslouchá. Doposud napjaté svaly plní na sto procent svoji roli a vymršťují mé tělo k cíli. Ruce zvedají meč k nápřahu, oči nepřestávají sledovat protivníka. Je rozhodnuto. Ve snaze zvítězit spustilo tělo všechny nezbytné funkce. Můj útok lze přirovnat k lavině – teď, právě teď se utrhla a již nic ji nemůže zastavit. Ale ouha.

Stačím ještě registrovat jak učitel zastavuje na zlomek vteřiny vlastní pohyb, „čeká“, aby si byl jist silou a směrem laviny. Pak náhle uhýbá do strany, nevšímá si valící se masy a s absolutním klidem, jistotou a lehkostí útočí na odkrytou partii mého těla. Jeho meč dopadá s třesknutím na můj trup. Uvědomuji si, co by se stalo, kdyby v jeho rukou byla skutečná, ostrá katana. Jak jednoduché, dokonalé, elegantní i funkční. Náš souboj by se dal definovat jako střet síly a energie s dokonalým pochopení vzdálenosti a načasování. Co vám měl tento duel říci? Ano pochopili jste správně, vzdálenost = čas. Se zkracováním vzdálenosti se však zejména mění psychické vnímání situace. V této vzdálenosti můžeme naplno využít svých duševních sil a zároveň narušovat vnitřní klid našeho protivníka.

Nyní se na chvíli přenesu na jih od Tokia do malého městečka Ičinomija. Tentokrát je mým soupeřem malý, asi dvanáctiletý chlapec. Začínáme jako vždy pozdravem, tasíme meče. Zaujímám postoj, když se náhle začne dít cosi divného. Malý bojovník spustí jekot jako nějaká siréna. Klučina nepostojí na místě, kroutí se, poskakuje, doslova vřeští a zběsilou rychlostí kmitá z jedné strany na druhou. Ještě se mi zatočí hlava, jak se za tebou musím pořád otáčet, prolétne mi hlavou a odrážím nekončící chlapcovi ataky. Hrot jeho meče mám každou chvíli až pod nosem, buší do mě, jak mu to vychází, ječí a víří kolem mne jako v latinsko-americkém tanci. Můj meč je mi skoro na nic, protože klučina je stále v mé těsné blízkosti. Veškerý náš souboj se odvíjí od mých reakčních dob. V tak těsné blízkosti stíhám sice odvracet útoky, ale je téměř nemožné přejít do protiútoku. Uvědomuji si kontrast jednotlivých vzdáleností. Vnímání pohybů mého protivníka je velice komplikované. Je prostě příliš blízko. Je to, jako kdybych chtěl obdivovat obraz, ale stál těsně u něho. Ječící klučina je jako nenasytný, stále bzučící komár. Neúnavně „nalétává“ a já se jen instinktivně oháním. Vzpomínám na pana Nakamuru, na jeho způsob zápasu. Jekot „sirény“ konečně doznívá a já mohu na chvíli přemýšlet o slově maai.

Vzdálenost mezi naším letadlem a letištěm Heathrow v Londýně se opět zkrátila. Motory stále monotónně hučí a Japonsko i se vzpomínkami je ponořeno ve tmě. Slunce ještě více ztmavlo. Mé myšlenky i nadále zůstávají u vzdálenosti. Co to vlastně je? Existuje vůbec? Nebo je to pouze stav naší mysli? Náhle se mi začínají vybavovat další, zcela jiné souvislosti. Vzdálenost. Co všechno se za tímto slovem může skrývat.

Motory letounu nemění svůj tón. Slunce zmizelo za obzorem a před námi je ještě mnoho hodin letu. Praha je stále hodně daleko. Zavírám víčka a snažím se usnout. Před očima se mi náhle objevují dveře do našeho bytu. Vstupuji. Procházím chodbou a opatrně nahlížím do obýváku. Všichni jsou doma a něco chystají. Jsou tu se mnou, nebo já s nimi? Jsou se mnou v letadle, ale přitom fyzicky několik tisíc kilometrů odsud. Kde je tedy ona hranice vzdálenosti. V čem spočívá? Co to vlastně je? Třeba je to pouze určitý úhel pohledu na stejnou věc, ovlivněný naším věkem, našimi životními zkušenostmi, schopností a ochotou vnímat, neulpívat.

Londýn – Heathrow. Vzdálenost do Prahy se zkrátila.



Cesta srdce vychází online

Cesta srdce je cesta srdce a pro velký zájem a nulové zásoby tištěného vydání jsem se rozhodl postupně vydat knihu digitálně.

Kapitoly

Poděkování vydáno říjen 9, 2017 00:00
1. Mozaika bojovníka vydáno říjen 9, 2017 00:00
2. Zahrada Rjóandži vydáno říjen 12, 2017 00:00
6. Japonský měč vydáno listopad 2, 2017 00:01
10. Dej druhému šanci vydáno prosinec 7, 2017 16:08
11. Hledat staré znamená rozumět novému vydáno prosinec 7, 2017 00:01
13. Kdo ovládá techniku, není ještě mistr vydáno prosinec 21, 2017 00:01
14. Vědět a jednat je jedno a totéž vydáno prosinec 28, 2017 00:01
16. Každý den vychází slunce vydáno leden 11, 2018 00:01
21. Vidíte-li to, nemůžete to najít vydáno únor 15, 2018 00:01
22. Zlostný člověk se porazí sám, v bitvě stejně jako v životě