Demokratické volby a Gladiátor
„Ahoj Petře, viděl jsi Gladiátora,“ ptám se svého kamaráda. „Jasně Láďo, o co ti jde?“ „No, vždyť ten film ukazuje, že se lidé za celá tisíciletí vůbec nezměnili. „Láďo, prober se, kolik ti je let? Proč bychom se měli měnit.“
Sedím v autobusu a mířím na druhý konec Prahy. Za matkou a volit. Čas si krátím brouzdáním po internetu. Kliknu také na facebook. Volbami se to jen hemží. Náhle mi pohled ulpí na vyjádření známého herce. Sděluje, koho se rozhodl volit. Rozkliknu diskusi a … přijde mi, že jsem otevřel žumpu. Kromě pár objektivních vyjádření, samá „žumpí“ náplň. Rychle toto fórum zavírám a mobil strkám do kapsy. Přesto se moje myšlenky stále stáčí k názoru herce a následným reakcím. Co si to dovolil? Vždyť on veřejně řekl svůj názor. Hrůůůza. Jaká troufalost říci něco jiného, než si myslí ti, kteří si nebrali servítky.
Vždyť on se svobodně a demokraticky rozhodl někoho podpořit. Naprosto stejně jako ti, z jejichž úst čtila síra a zápach. Hlavou mi bleskne otázka. Jsou tito „voliči“ demokratického smýšlení? Jsou demokraté? Jsme my lidé demokraté? Jsem demokrat já sám???
Opět se mi vybaví Gladiátor. Koloseum, gladiátorské hry, davy lidí do jejichž řad je rozhazován chléb. Inu, římská volební kampaň. A, já? Mám samozřejmě svůj názor. Jiný než ostatní. Naučil jsem se, nebo se mi to alespoň občas daří, ponechat druhým co jejich jest, aniž bych na ně otvíral žumpu. Ještě návštěva u matky a pak hurá odvolit. „Ahoj Ládiku,“ vítá mě máti, oproti jinak běžnému pozdravu „ááách jo“. Tak to bude dnes dobrý den. „A koho budeš volit,“ ptá se matka, když jsme se dostali na všudypřítomné téma. Jeho velké plus je, že dokázalo odpoutat matčinu pozornost od bolestí způsobených artrózou. Mocný to lékař. „Mami, já si to nechám pro sebe. Kdybych ti to řekl, ještě by tě mohlo „klepnout“. Odvádím řeč jinam a chvíli poté již volím.
Cestou domů se zastavuji na farmářských trzích. Děsivé mraveniště. A já si myslel, že všichni budou u voleb. Prodírám se davem. Přede mnou rodinka, která měla zřejmě namířeno do ZOO. Máma obdivuje sýry, táta klobásy a dětičky jsou otrávený. Konečně se kolem nich prodírám, abych byl v zápětí téměř zasažen do tváře chlebem, namazaným čímsi zeleným. Působí to jako žabinec a dotyčná se tváří, jako kdyby s každým soustem mládla, nebo alespoň rozuměla řeči ptáků. Nebo zvířat? Deru se k zelenině, kde je fronta jako na nové „Ajfouny“. Konečně jsem u rajčat. Ale ouha. Můj sektor zcela okupuje starší dáma. Prohrabujíc se v bedně, znalecky prohmatává jedno rajče za druhým a ze mě unikají poslední zbytky trpělivosti. V tom okamžiku mě někdo kopne do kotníku. Rázně se otočím a … div neporazím malého klučinu, který se zřejmě dere za babičkou, rajčatovou průzkumnicí. Mrňous se lekne a maže hledat útočiště ke svému dědovi. Ten je v tuto chvíli věšákem na košík opírající se o kočárek. Ještě zvládá sledobvat cosi v mobilu. Náhle se však z něho stává ochránce. Kouká na mě jako krajta na králíka a nadechuje se. Omluvou a přiblblým úsměvem ho uklidňuji. Takže obratem opět zaboří své hadí oči do mobilu. Babička mezi tím našla to správné rajče. Jupí, konečně nakoupeno.
Opět sedím v autobusu a myšlenkami se vracím jak k demokratickým volbám, tak k otázce – jsem demokrat? Tak trochu najednou váhám. Na tom tržišti jsem si tak chvílema nepřipadal.
Demokracie, demokracie, … jak ji vnímat? Víme co to je? Jak si ji představujeme? Vždyť její prosazení je ve své podstatě jeden velký obchod? Obchod se sliby. Můžeme mluvit o demokracii, když se v podstatě jedná o souboj marketingových agentur a týmů? Vždyť ony nás přesvědčují, abychom si koupili produkt, který se pak vůbec nemusí dostat na trh. A to už vůbec nemluvím o tom, že jejich metody mi mnohdy přišly stejné, jako názory těch, kteří cupovali herce za jeho demokratické vyjádření. Jak to vlastně všechno je?
Podle Gladiátora se toho asi moc nezmění. A tak by možná stačilo, kdybychom dokázali demokraticky přijmout názor druhého, aniž bychom zbytečně otvírali žumpy.
