Hotovec.cz

Člověk má trojí šanci,
 jak si moudře počínat: Nejtěžší cesta je přemýšlení. Nejlehčí cesta je napodobování. Nejtrpčí cesta je vlastní zkušenost

Konfucius

Vzpomínáš Láďo, jak jsi přijímal nové poznatky a zkušenosti? Přesně v duchu moudrého Konfucia, mluví ke mně můj vnitřní hlas. No jo, zase máš pravdu, přiznávám, avšak jinak než tomu bylo dříve. Jsem vnitřně mnohem klidnější než jsem býval. Je dost pravděpodobné, že to, o čem budu psát, jsem dělal i já. Vnímal jsem to však u druhých. Já, stejně jako kdokoli, jsem měl hlavu plnou myšlenek, jak provést, naučit se a posléze naučit druhé tu či onu techniku, jak předat svá poznání. V zápase jsem myslel na cíl, avšak když jsem se rozhodl zaútočit, vše bylo jinak. Začal jsem tudíž napodobovat. Tento posun způsobily zejména moje pobyty v Japonsku.

Chtěl jsem se tolik naučit …, avšak nikdo mi nic nevysvětloval. Ti Japonci mě pěkně štvou, takovejch peněz jsem dal za cestu a teď mi nikdo nic neřekne, nadával jsem v duchu. Dívej se, napodobuj a hlavně, zklidni mysl, hučelo do mě mé druhé já. To první však stále mělo svoji hlavu. Život však ke mně byl štědrý. Cvičil jsem na mnoha místech, s mnoha učiteli. Tato „výhoda“ se však začala velice záhy ukazovat jako jistý problém. Zejména v různých detailech vnějších forem prováděných technik. To, co bylo správné u jednoho učitele, bylo poněkud jinak, ne-li špatně u druhého. Nikde jsem ovšem nemohl říci – „Ale sensei XY mne učil něco jiného … “ To bych udělal jen jednou.

Poslušně jsem musel přijímat dané informace jako dílčí „pravdy“. Vždy bylo něco „špatně“, něco dobře a něco zaručeně společné. Umění přijímat!

Zklidnil jsem se, začal napodobovat a přijímat. Snažil jsem se jít cestou svých japonských učitelů. Přišlo však období trpkých zkušeností, nikoli v podobě porážek v soutěžích. Ty jsem již dávno bral jako schody k výšinám dalších poznání. Zjišťoval jsem však, že nám chybí schopnost přijímat. V mnoha směrech. Kam zase pouštíš ty své myšlenky!? peskuje mě moje druhé já. Drž se tématu! Já vím, já, vím, poslušně přitakávám. Příklad, nejlepší, ale mnohdy i nejtrpčí je vlastní zkušenost. V kendó je to zápas. Zde se projeví vše. Znalost techniky, psychická odolnost i schopnost vnitřně přijmout zásah, vyrovnat se s „porážkou“. Třímám bambusový meč a skrze mříž přilbice sleduji oči svého žáka. Jednoho z nejlepších. Máme něco společného? Ano, zajisté. Oba známe techniky útoků a obrany, každý z nás chce zvítězit a ani jeden nechceme být zasažen. Hledám prostor k útoku a vnímám i jeho snahu. Vyrážíme proti sobě téměř současně. Investuji vše, sto procent svých fyzických i psychických sil. Je to jakési moje „satori“, okamžik pravdy. Meče dopadají. Nastává okamžik, po kterém by v reálném boji následovala smrt jednoho, ne-li obou soupeřů. Žádné zoufalé vracení úderů. Jen ticho a klid.

Můj meč byl rychlejší, přesně zasáhl jeho hlavu. Vítězství se tentokrát přiklonilo na mojí stranu. Není s kým bojovat. Vypínám, avšak přesto ho stále sleduji. Útočí dál. Ač správně zasažen a tudíž „po smrti“, buší do mne padni kam padni. Všechny údery jsou špatné, z nevhodné vzdálenosti i postoje. Mrhá silami a nic se neučí. Proč? Co znamenají tyto jeho útoky „po smrti“? Dívej se Láďo, toto jsou reakce ega těch, kteří se vnitřně brání smířit s nezvratnou skutečností, s prohrou, na které svým sebelepším zásahem „po smrti“ nemohou nic změnit. Nedokáží ještě přijmout třetí, ten nejtrpčí stupeň cesty vlastního zdokonalování. Tak ke mně mluví vnitřní hlas. Ještě si nestačili z bojových umění vzít dost podstatnou část výcviku – umění přijímat, dodává ještě. Přitom můžeme ze soupeřova zásahu tolik získat. Vždyť jen tehdy, jsem-li zasažen, mám možnost přemýšlet proč. Pochopím-li proč, mám šanci těmto útokům čelit. Zdokonaluji se, stávám se lepším.

Duel s mým žákem končí. Někdy to byla doslova bitka. Tolik, tolik let už mu říkám stejné věci, ale stále ho ovládají jeho přírodní svaly, postesknu si v duchu. Musíš mu dát šanci, přijímej ho jaký je, dej mu čas, ten ho zajisté naučí, připomíná mi můj dvojník. V duchu se vracím k Japoncům a jejich schopnosti přijímat. Praktikují ji po staletí a ve všech oblastech života. Vybavují se mi různá srovnání - kung fu a karate, čínské a japonské písmo, japonské výrobky a podobně. Ve všech oblastech lze nalézt schopnost něco přijmout a svojí pílí a snahou o zjednodušení dosáhnout co nejefektivnějšího výsledku. Neplýtvat silami. Dokáží-li to Japonci, dokážeme to také.

Konfucius


Cesta srdce vychází online

Cesta srdce je cesta srdce a pro velký zájem a nulové zásoby tištěného vydání jsem se rozhodl postupně vydat knihu digitálně.

Kapitoly

Poděkování vydáno říjen 9, 2017 00:00
1. Mozaika bojovníka vydáno říjen 9, 2017 00:00
2. Zahrada Rjóandži vydáno říjen 12, 2017 00:00
6. Japonský měč vydáno listopad 2, 2017 00:01
10. Dej druhému šanci vydáno prosinec 7, 2017 16:08
11. Hledat staré znamená rozumět novému vydáno prosinec 7, 2017 00:01
13. Kdo ovládá techniku, není ještě mistr vydáno prosinec 21, 2017 00:01
14. Vědět a jednat je jedno a totéž vydáno prosinec 28, 2017 00:01
16. Každý den vychází slunce vydáno leden 11, 2018 00:01
21. Vidíte-li to, nemůžete to najít vydáno únor 15, 2018 00:01
22. Zlostný člověk se porazí sám, v bitvě stejně jako v životě